Projíždíme houštím po lesní, ale celkem upravené cestě. Jak dlouho ještě pojedeme. Ne, že bych se tam těšila, ale už jsem unavená. Moje záda o tom můžou povídat.
„Chrisi, jak dlouho ještě pojedeme v tom zatraceným autě?" zeptala jsem se nedočkavě.
„Ani se nenaděješ a budeme na místě," odpověděl.
„Začínám se obávat o své zdraví."
„To bys měla." Usmál se. Je milý. To on mě, ale zatáhal do týhle sračky. Vím, že jsem měla zdrhnout dokud jsem mohla, ale co by mi to pomohlo kdyby mě začali hledat. Jo, můj táta je šerif a co? To nikoho nezajímá.
„Uklidňující odpověď," řekla jsem. Chytla jsem se za hlavu a protřela si spánky. Zamumlala jsem nějakou nesrozumitelnou větu a spustila ruce opět na kolena.
Po několika minutách jsem na obzoru uviděla velkou rezidenci.
„Tohl..." zakoktala jsem a podívala se na Chrise, který se smál od ucha k uchu. Nepatrně jsem pootevřela okénko od auta a vytáhla dlaň. Příjemně mi na ni foukal vítr a já si užívala poslední minuty života. Myslím tím normálního života. Dostávám se mezi skupinu lidí, která je odsuzována již po staletí a co nejhorší, hlavně mým otcem. Chris přijel ke vstupní bráně. Zastavil a stáhl okýnko dolů a z nenadání promluvil hlas s malé krabičky umístěné na sloupku.
„Kdo je to?" zeptal se velice hluboký mužský ton.
„Tady Chris. Level 233 prosím o otevření brány. Vezu novou oběť." Ozvalo se dlouhé zabzučení a masité železo se začalo otvírat. S otevřenou pusou jsem seděla zabořená v sedačce a koukala ze strany na stranu jako malé dítě, co ho rodiče vezmou do Disney Landu. Je to jako když vidíte pořád nové a nové věci. Něco jiného. Něco tak drahého, že bych si na to nevydělala ani za několik let. Jak tady ve Venezuele tak doma. Jedině jako prostitutka, která se ze mě možná stane, jak jsem poslouchala Chrise, jeho pán se se mnou mazlit nebude. Jsem zvyklá na slušně vychované a svobodně se rozhodující lidi i kamarády. Moc kamarádu nemám, ale pár se jich najde.
Vstupujeme společně do úzké chodby, která je dlouhá něco okolo 10 metrů.
„Neboj se, bude to v pohodě." Pokýval na mě hlavou a znovu se na mě ušklíbl. Chodba se zdála být nekonečná avšak nic nebylo pravdou, konec chodby se blížil a já uslyšela hlasitý smích jdoucí ze dveří na konci. Jediné dveře. Jak praktické. Zakroutila jsem nad tím hlavu a raději se soustředila na mluvu a smích osob v místnosti. Nechybělo málo a Chris už dveře otevřel, ale můj strach se dostal na povrch a moje ruka ho zastavila v pohybu. Jeho mužné paže mě objaly kolem ramen pohladily mě jeho dlaně po vlasech a políbil mě na čele. Poté opět nastavil ruku ke klice a rychlím pohybem je otevřel.
