,,Jak nechceš! Já se tě neptal. Prostě otevři," mluvil na mě za dveřmi. Mám takový strach.
V tuto chvíli jsem si uvědomila, že horší to být nemůže. Myslím, že ještě chvíli a ty dveře nevydrží nápor jeho silných rukou. Cítila jsem jeho dech, jeho dotek pořád. Jeho vůně byla cítit přes dveře. Rozhodla jsem se, že otevřu dřív než je rozbije. Zámek povolil. Opřený stál přede mnou. Nádherné vypracované tělo bylo schované za tmavě modrým trikem a koukaly na mě dvě zelené zářivé oči.
,,Běž se najíst a převlíkni se do něčeho v čem budeš vypadat hezky," vyprskl na mě. Stačí aby promluvil a všechny hezké myšlenky odkráčely za roh. Takhle nechci žít, ale třeba pomůže když budu souhlasit.
,,Dobře," řekla jsem tiše a obešla ho a odkráčela do kuchyně. Nalila jsem do sebe kafe a snědla jogurt. Vrátila se do pokoje. Na posteli byli krátké červené šaty. Černé podpatky a líčení. Musím udělat, co řekl. Bezpodmínečně. Po několika minutách zírání do zrcadla jsem se vyslékla a vklouzla do sprchy. Koupelna je opět béžová. Modřiny po celém těle jsem chtěla strašně moc umýt, ale nešlo to. Na vlasy jsem si nanesla malý obsah vanilkového šampónu a smyla ze sebe všechnu nečistotu.
Vyžehlené vlasy jsem si projela kartáčem a posledním bodem byla rudá rtěnka. Přešla jsem k oblečení, které bylo nachystané. Navlíkla jsem se do uzoučkých šatů, nazula podpatky. Podívala jsem se na svou postavu v zrcadle. Vypadám jak lehká žena, ale strach je všechno. Nejvíc se bojím jeho. Vyšla jsem z bezpečí a šla za ním. Seděl otočený v křesle a koukal se z okna. Stoupla jsem si před něj a teprve v tu chvíli jsem zjistila, že oči má zavřené.
„Harry," zašeptala jsem a poklepala mu jemně na rameno. Se škubnutím se probral, předpokládám z jakého si transu. Zamrkal a podíval se na mě.
„Konečně jsi hezká," řekl.
„Jo díky," falešně jsem se usmála a čekala na další jeho slova.
„Na to si vezmi." Podal mi zbraň. Nic jsem neříkala a vzala si jí do ruky.
„Vyzvedneš peníze, dám ti kufr, který předáš," mluvil na mě a já vnímala každé jeho slovo.
„Dobře," řekla jsem klidně.
„Musíš být opatrná, proto máš tu zbraň. Použij ji jen v tom nejhorším případě ano?" Plaše jsem kývala hlavou.
„Tak jdeme." Zvedl se a já za ním cupitala v podpatcích, které jsem sotva uměla nosit. Bolí mě nohy sotva jsem ušla pár metrů. Nastoupili jsme do mustanga a vyjeli neznámo kam. Musím být opatrná. Nechci mu odporovat, protože vím, že stačí jedno slovo a už by mě mohl kopat hrob na jeho luxusní krásné zahradě. Jo asi si říkáte, že přeháním, ale myslím si, že jsem ještě v klidu. Chci, aby se naučil, že mě nemusí bít a znásilňovat. Půjde to i jinou cestou. Doufám.
Stojím uprostřed noci na nějakém náměstí u kašny. Harry odjel a nechal mě tu samotnou, alespoň myslím. Z dálky vidím přicházet muže. Byl vysoký snědý.
„Máš to?" zeptal se.
„Jo," řekla jsem.
„Tak mi to dej," pokračoval.
„Z ruky do ruky," sebejistě jsem řekla.
„Okey," promluvil. Jeho hlas byl hluboký a hnědé psí oči mě propalovaly do morku kosti. Vyměnily jsme si zásilky? Nevím a s klidem jsme od sebe odešli. Teď je šance utéct. Teprve teď mi to došlo. Ani nevím, kde jsem. Stoupla jsem si zpátky ke kašně a čekala na něj. Na muže, který mě jednou přivede k šílenství.
„Hej Megan," uslyšela jsem za sebou v ulici. Otočila jsem se a vykukoval na mě Harry. Pokýval rukou ať jdu. S rychlím krokem jsem šla k němu. Po náměstí nebyl moc dobrej povrch na podpatky. Jeho ruce mě přitáhly k sobě.
„Jedeme domů," řekl. Celou cestu jsme mlčeli. Jeho ruka poklepávala na volantu. Podívala jsem se z okna a dívala se na černočernou tmu. Přijeli jsme konečně, jak říká domů a já okamžitě odešla do svého pokoje. Ani ne za minutu přišel ke mně do pokoje sedl si na postel asi čekal na mojí reakci.
„Děje se něco Harry?"
„Jo děje !" zakřičel. Ustoupila jsem o krok.
„Co se stalo?" Zachovej klid Megan. To bude dobrý, nepanikař.
„Je tam o sto táců míň chápeš?" Vstal. Přešel ke mně a uhodil mě. Z očí mi vytryskly slzy a já propadla v panický pláč.
„Proč si to nezkontrolovala?" Další rána do obličeje.
„Harry počkej, prosím," brečela jsem a popadávala jsem dech. Jeho rány byly silné a já měla každou chvíli pocit, že mi odletí hlava.
„Na co mám čekat?" zařval.
„Nemůžu dýchat," zašeptala jsem. Další rána. Začalo se mi zatmívat před očima a já viděla pouze jeho zelené oči ze kterých jsem nemohla spustit zrak. Moje plíce mi přestávaly vykonávat svojí práci a já cítila konec svého života.
„Příště se víc snaž!" Chytl mě za vlasy a hodil na zem. Pak jsem viděla jak odchází a nechává mě ležet na studené podlaze a já usínám ve svých slzách a se vzpomínkou na jeho zelené oči.
Otázečka.. Mám psát i z pohledu Harryho nebo chcete jen Megan? Komentujte voutujte.
XOXO♥
