„Jake na tebe čeká venku," řekne mi nadšeně. Jo díky. Jsi fakt moc hodná. Otevřu vchodové dveře a Jake tam stojí a čeká. Na mě. Beze slova kolem něj projdu. V tichosti mě následuje. Jde zamnou se sklopenou hlavou. Už takhle jdeme tak deset minut. Nevadí mi to. Nechci aby mluvil. Chci aby držel hubu.
,,Ty Megan, omlouvám se," řekne. Jeho slova mě překvapí, ale nikdy nezakryjou ty roky utrpení, které mi dopřával. Nechci mluvit s ním, s nikým. Chci být sama se svojí žiletkou. Jeho ruka mě chytí za zápěstí.
,,Auu," syknu bolestí, když se dotkne ještě krvavých ran. Jeho oči vyhledají ty moje.
,,Spadla jsem, když jsem vylézala z vany," zažvatlám rychle.
,,Lžeš," zakřičí a tlak na mých rukou se zpevňuje. Kurva to tak bolí.
,,Jaku prosím, to bolí," zašeptám a po tváři mi stéká slza. Nepřestával se sledováním mých očí, ale jeho stisk byl jemnější.
„Co si sakra myslíš že děláš?" vyštěkla jsem na něj a vysoukala jsem se z jeho sevření. Rozeběhla jsem se zpátky domů. Zabouchla jsem za sebou dveře a šla rovnou do svého pokoje.
„Megan, co se stalo? Vy už jste zpátky? Tak brzo?" Spustila na mě milion otázek. Jo kurva a už mě nech.
„Jo byla mi zima," zamumlala jsem přes dveře.
„Dobře, tak já už tě nechám. Ráno můžeš spát do kolika chceš," říká mi.
„Jo díky." Odtáhnu se od dveří. Převleču se do tepláků s mikinou. Podívám se do okna a prší. Miluju déšť. Sednu si na parapet a nohy si přitáhnu k tělu. Déšť je něco, co pročistí hlavu. Takhle jsem nechtěla aby to bylo. Jsem tak sama. Tak ztracená. Venku je šero a začíná být poměrně špatně vidět. Na ulici není ani živáček. Zase mě prázdnota donutí k tomu abych začala plakat. Jsem už unavená ze všeho toho...sakra...neumím ani popsat to jak se cítím. Myslela jsem si, že když ho opustím všechno se tím vyřeší. Na všechno zapomenu, ale je to ještě horší. Uvědomila jsem si za tu chvíli, co s ním nejsem, že ho tak moc miluji. Akorát jsem se ujistila, že moje láska k němu je pravá a bude trvat dlouho. Tak dlouho dokud se neobjeví někdo, kdo mi pomůže zapomenout. Nejhorší je, že já nechci zapomenout. Chci se utápět ve svých myšlenkách. Myšlenkách o Harrym. Sedět u okna, sledovat kapky vody stékající po skle a občas si udělat zábavu s žiletkou. Tohle je to, co chci. Nechci žít bez něj. Slyším jak se pomalu otevírají dveře a tichými kroky ke mě jde.
„Megan je mi to líto," řekne tiše.
„Běž pryč Jaku," šeptám.
„Neplač prosím." Kouká na mě.
„Já je," nedořekla jsem to a začala jsem vzlykat. Najednou jsem ucítila jeho paže ovinuté kolem mě. Objímal mě a držel mě tak silně, tak jako by nechtěl abych utekla a se cítila v bezpečí.
