Harry
Jsem sám. Tak zkurvenej pocit, vědět to, že už se mi nevrátí. Nikdy jsem se necítil tak na hovno. Odešla, bez vysvětlení. Co bych taky chtěl. Dělala pro mě všechno. Tak moc ji chci nenávidět za to, jak jsem teď kvůli ní v hajzlu. Ta děvka mi stála za ztrátu Megan? Nevěděl jsem, že ji na mě tak záleží. Jsem nasranej sám na sebe za to, co jsem udělal, ale ona je ta která mi k tomu dala důvod. Dávala mi všechno. Lásku. Štěstí. Byl jsem kurva šťastnej, když jsem byl s ní. Pocit bezpečí, který jsem ji dával, už žádné ženě nedopřeju. Vidět moji Megan jak pláče...Ach..Nebylo to nic, co bych znal. Sám ve dne, sám v noci. Všechno špatný se vrací zpátky. Už nechci být v depresích a brát drogy. Ona, bez toho aniž by to věděla mi pomáhala pryč ze všech těch sraček. Musím jít na svoje místo. Tam kde to všechno začalo. Do ruky si beru krabičku s cigaretama. Sebral jsem si všechny a vypadl ven. Je něco po třetí odpoledne. Srdce mi odletělo pryč a já zůstal sám. Opravdu sám. Dojdu na své oblíbené místo. Je to vtipné, protože je to spíše drogové doupě. Zapálím si cigaretu a po chviličce vyfukuju známý kouř. V tom mi zazvoní telefon.
„Prosím," štěknu.
„Zavolej ji," řekne hlas z druhé strany.
„Nenávidí mě," řeknu tiše.
„Miluje tě víc než cokoliv na Světě Harry," přesvědčuje mě. Možná bych to mohl zkusit. NE. Potřebuje čas. Já ji ho, ale dát nechci. Miluju ji. Doopravdy. Tak moc.
„Nemůžu," povídám mu sklesle.
„Jak ti je?" zeptá se. Nemůže kurva držet hubu? Proč nechápe, že chci být sám nebo s ní. Dvě možnosti, žádná jiná není.
„Fajn," lžu.
„Chybí ti?" ptá se.
„Ne," říkám jednu lež za druhou. Musím lhát. Je to, to, co mi jde nejlíp. Tak moc jsem jí ublížil, že jsem tím ublížil sobě ještě víc.
„Jsi takovej hajzl," zařval na mě.
„Nic jinýho ani neumím," řeknu klidně. Moje tělo je celé napjaté a už mi pomalu dochází trpělivost.
„Milovala tě," zamumlá nakonec a položí mi to.
„Nejsem kurva v pohodě!" zakřičím do prostoru a hodím telefon na zem, který se během dvou sekund rozbije na několik částí. Nepravidelné dýchaní mi nedělá dobře a mě se začíná dělat nevolno. Opřu se o zeď a frustrovaně si prohrábnu svoje tmavě hnědé vlasy. Po zdi sjedu dolů, kde mě zastudí studený beton a potichu začínám cítit slané slzy, které mi stékají po tváři.
„Proč já?" šeptám. Tak moc mi chybí. Tak moc mi schází její úsměv. Její dokonalé oči, které mě propalovaly při jakékoliv příležitosti. Uvědomil jsem si, že chovat k němu city není tak špatné, jak jsem si myslel. Moje srdce se rozpadá na miliony a miliony malých kousíčku. Kdo mi je posbírá ze země až se mi rozpadne úplně? Nikdo. Nikdo jiný než ona. Jen ona mě dokáže udělat šťastným. Jen ona mě bude milovat víc než svůj život. Důvod toho proč jsem ji nesvázal a nevysvětlil je jaky? Sám nevím. Prostě jsem si v tu chvíli myslel, že je to správná věc. Teď už vím, že to byla největší chyba na světě.
