Předurčeni pro srst

16.

Nemohla jsem to dál poslouchat, hruď mi svírala nesnesitelná bolest, hlava mi třeštila.
Pod nohama se mi začala tvořit ledová kra a hrozně se ochladilo. Rozeběhla jsem se pryč, vtrhla do svého pokoje. Popadla jsem batoh, nacpala do něj mobil, doklady, fotku naší rodiny a peněženku. Ruce se mi třásly tak, že jsem jen s těží zapnula zip.
Přehodila jsem si ho přes záda. Přes slzy jsem všechno viděla rozmazaně.
V pokoji se snášel sníh a veškerého sklo bylo pokryto ledovými ornamenty. Zhluboka jsem dýchala, všechno mě bolelo. ,, Babičko. " zašeptala jsem. Utvořil se okolo mě větrný vír. Brnělo mě na šíji, nekontrolovala jsem se, a proč taky? Převtělila jsem se, batoh mi naštěstí neslouzl.
Musím pryč, hned teď, někam daleko. Už se sem nikdy nevrátím.
Ve své vlčí podobě jsem proskočila oknem. Sklo se roztříštilo, několik střípků mě pořezalo, ale já to neřešila. Bylo mi to jedno.
Dopadla jsem na zem a vystřelila k bráně, uháněla jsem městem.
Tesně u hradeb jsem se zastavila. Zaryla jsem drápy do štěrku a závětřila.
Co to sakra?
Cítila jsem kouř. Měla jsem špatné tušení. Vydala jsem se po čuchu. Když jsem došla ke zdroji, zastavilo se mi srdce.
Předemnou byl do základů vyhořelý dům. Zčernalé trámy popadané do útrob domu ještě doutnaly, všude byla cítit kouř a ještě něco. Smrt.
Rozklepaně jsem nahlédla přes smradlavé zbytky domu. Začala jsem plakat, až teď jsem rozpoznala co to bylo za pach. Spalené maso.
Na zemi bylo schoulené a na uhel ohořelé tělo. Odvrátila jsem pohled a padla na zem.
,, Odpusť mi to. Je to všechno moje vina. Tohle se nikdy nemělo stát. Proč jsem tě neposlechla...... měla jsi pravdu babičko. Měla jsi ve všem pravdu. "
Křičela jsem, bolest mnou prostupovala, z hrdla se mi vydralo žalostné zavití.
,,Pomstím tě, to přísahám. " místo bolesti ve mě začal narůstat hněv a nenávist.

Obřadně jsem se sklonila před mým bývalým domovem, který se stal hořící pastí, pro jediného člověka, kterého jsem měla.

Musím pryč, moje vití jistě zapříčinilo, že si všimli mého útěku.
Ještě naposledy jsem se otočila, chtěla jsem si to vrýt do paměti, abych nikdy nezapomněla.
Vyběhla jsem branou, zaběhla mezi stromy a řítila se dál lesem. Kličkovala jsem mezi kmeny. Měsíční svit mi osvětloval cestu, ledový vítr, který pravdepodobně způsoboval můj hněv, mě ošlehával přes čumák.
Zaposlouchala jsem se, slyšela jsem své pronásledovatele. Tři vlci se hnali po mé stopě. Jeden z nich byl rychlejší, protože nechal ty dva za sebou a nebezpečně se blížil. Přidala jsem, ale dotahoval můj náskok.
Prudce jsem zabrzdila a bylo to jen tak, tak. Doběhla jsem k útesu, který se tyčil z obou stran řeky hluboko podemnou. Byla jsem odhodlaná skočit na druhou stranu . Možná to nedokážu, ale nikdy jim nedovolím, aby mě chytili.
Můj pronásledovatel právě dorazil. Bleskově jsem se ohlédla, černé ohromné zvíře, se vynořilo ze stínu stromů. Eren.

Připravila jsem se ke skoku, zaryla jsem drápy do hlíny a přikrčila se. Napnula jsem všechny svaly v těle.
Teď!
Rozběhla jsem se a odrazila se od tvrdé skály na okraji poropasti. Letěla jsem nad černo černou tmou.
Přední tlapy dopadly na druhý okraj.
Ano!
Dokázala jsem to. Jakmile ale dopadla celá váha mého těla, skalní vyklenek podemnou zapraskala a zřítil se do černých hlubin a já s ním.

Pište mi své názory :) moc mě zajímají.
Začíná se zamotávat a rozjíždět. :D
Votes@coments ;)

Ann