Předurčeni pro srst

22.

Zahltila mě euforie štěstí, tělem mi probíhalo příjemné mravenčení a já měla chuť léta. Vyrazila jsem neznámo kam. Rozeběhla jsem se přímo dopředu, bylo mi jedno kam to vlastně běžím, hlavně že běžím. Nikdy jsem se ještě necítila tak jako právě teď, noční větřík mi pročísl bílou srst, jemně zářící v měsíčním světle. Všude to vonělo po smole a čerstvém dešti.
Kličkovala jsem mezi stromy a uháněla dál a dál. Sem tam podemnou zapraskala větvička, ale jinak bylo všude hrobové ticho. Ucítila jsem pach vody a vydala se za ním. Miluji vodu, v duchu jsem doufala, že narazím na řeku.
Realita předčila mé očekávání. Dostala jsem se k nádhernému rozlehlému jezeru. Drobné vlnky se převalovaly jedna přes druhou a měsíc, který byl právě v úplňku se odrážel od černé hladiny. Nad tou krásou jsem zatajila dech, fascinovaně jsem sledovala, jak si voda pohrává s odrazy a mění je. Nebyla bych to já, kdyby mě nenapadla nějaká šílenost.
Bez váhání jsem skočila, ledová hladina se rozestoupila a pohltila mě, voda něžně objala mé mohutné tělo, vynořila jsem se a plavala dál na jezero.
Kupodivu se v této podobě plavala čubička tak snadno, ale v lidském těle při pokusu o tento styl plavání, jsem se spíš topila. Ponořila jsem se pod hladinu a přetočila se na záda.
Pozorovala jsem měsíc, nikdy jsem ho takhle neviděla, byl tak nádherný, tak magický, tak neobyčejný.
Pomalu mi docházel dech, takže jsem se opět vynořila a naplnila plíce čerstvým vzduchem.
Netuším kolik je hodin, ani jak dlouho jsem venku, ale asi bych se měla pomalu vrátit .
Otočila jsem a plavala zpátky, vyskočila jsem na břeh a oklepala se. Kapičky vody se rozlétly všude okolo.
Pomalu jsem se vydala na zpáteční cestu. Užívala jsem si všechno, každičký krok, každičký pohyb mého těla.
Bylo to tak osvobozující.

Vrátila jsem se na mýtinku, převtělila se a vklouzla jsem do svého oblečení. Vlasy jsem měla ještě mokré, ale jinak jsem uschnula. Vydala jsem se na zpáteční cestu.
Konečně jsem narazila na první domy. Ulice mě pohltily a já se pomalu courala po chodníku. S rukama zastrčenýma v kapsách a s kapucí na hlavě, jsem procházela pod lampami.
Bylo mi dobře, ne bylo mi přímo skvěle. Cítila jsem se volná, jako nikdy předtím.
Už jen kousek a budu doma.

Z ničeho nic mě přepadl divný pocit že mě někdo pozoruje. Prudce jsem se zastavila a bedlivě se rozhlédla okolo. Nic jsem neviděla, ale můj šestý smysl mě nepřestával varovat.
Co se to se mnou děje? Pohledem jsem pátrala u okolních stromů, za jedním se mihl stín.
Přimrzla jsem na místě, rozbušilo se mi srdce, rozčilením jsem se na chvilinku přestala ovládat. Znatelně se ochladilo, nedokázala jsem se srovnat, musím pryč. Rozeběhla jsem se jak nejrychleji to šlo, zahnula za roh a zpomalila.
Ohlédla jsem se, v tu chvíli jako bych dostala ránu po hlavě.
Ty oči! Opět mě pozorovaly ty oranžovožluté oči. Hrůzou mi přejel mráz po celém tělo.
Stál necelých pět metrů ode mě, z jeho obličeje nebylo vidět nic. Kapičky potu mi stékala z čela, chvěl se mi spodní ret. Ochladilo se ještě více a okolo mě zafučel ledový vítr. Prudce ale sekaně jsem dýchala.
O několik kroků jsem couvla, jen stál a pozoroval mě. Potom ale zvedl ruku a natáhl jí ke mě. Vyděsila jsem se, točila se na patě a utíkala pryč. Uslyšela jsem za sebou kroky. Bože on běží za mnou, ještě jsem přidala. Strach mě začínal ovládat, cítila jsem, jak se mi v puse tlačí tesáky, nehty se mi prodlužovaly. Zatnula jsem ruce v pěst. Už jsem viděla tetin dům.
Hlavně utíkej, hlavně mu uteč. Opakovala jsem si v hlavě.
A nepřeměň se.
Přikázala jsem si.

Drama začíná :D Děkuji všem za 1K ;) hodně to pro mě znamená :D
Votes@Coments :D

Ann