Předurčeni pro srst

28.

,,Představ si, pan Colins mi dneska řekl, že by mě chtěl do školního týmu." Měla jsem takovou radost, nic mi jí nemohlo pokazit.
Konečně budu patřit někam, kam patřit chci. Sport mě baví a jak, představa že budu mít svojí patru, mě neuvěřitelně lákala. Já se tak těším.
Teta Merry se na mě zvláštně podívala. ,, Myslíš že je to dobrý nápad? " optala se opatrně. Zamrzl mu úsměv na tváři. Jak to sakra myslí!
,, Cože? Proč by to nebyl dobrý nápad? "
Vyštěkla jsem, fajn a dobrá nálada je v tahu.
,, Jsi jiná než ostatní. Máš větší fyzickou sílu, rychleji běháš, tvé zbystřené smysly zapříčiní, že nikdy nemineš cíl." Nechápavě jsem se na tetu dívala.
,, Když se neohlídáš a nebudeš si dávat pozor, v zapálení do hry by si na sebe mohla upoutat moc pozornosti. Někdo by tě mohl začít podezírat. A co když se v rozčilení začneš přeměňovat, nebo dokonce převtělíš? "
Zatnula jsem ruce v pěst.
,, Tady nejsi doma drahoušku, tady musíš být na pozoru a nesmíš se přestat ovládat."
Zaplavoval mě nával vzteku.
,, Omyl, teď se cítím poprvé ve svém proklatém životě jako kdybych byla doma! Jako bych měla normální život! Ovládám se! Umím se ovládat a moc dobře vím, co by znamenalo, kdybych se převtělila před normálními lidmi! Zabili by mě, vystavovali by mě, nebo to nejhorší! Našla by mě smečka!"
Zlostí jsem uhodila do stolu.
,,Do žádného týmu nepůjdeš!" Rozkřikla se Merry. ,, Nepřijdu ještě o tebe. "
Slzy se mi hrnuly do očí, už jsem to nemohla dál poslouchat.
Vyběhla jsem z kuchyně, rovnou do svého pokoje. Vždyť nejsem blbá! Jen chci mít normální život! Ať se to tetě líbí, nebo ne! Do toho týmu se přihlásím!

Celý zbytek dne, jsem nevystrčila pátý z pokoje. Musím si vyčistit hlavu. Večer půjdu zase k jezeru. Byla jsem rozhodnutá, chce to ticho, vodu a pořádně provětrat kožich.

Počkala jsem než padne tma, vylezla jsem z balkónu a po větvích sešplhala dolů. Ještě že tam ten strom je. Vydala jsem se známými uličkami ven z města. Vztek mě ještě neopustil, rázovala jsem si to rovnou mezi stromy. Pohltily mě lesní stíny. Měsíc je právě v novu, všude okolo je jen černo, nic neosvětluje okolní krajinu.
Je tma jako v pytli.
Zašla jsem dál do temnoty, u tří vzrostlých dubů jsem se zastavila a rozhlédla okolo sebe.
Nikde nic, všude bylo ticho, možná až moc podezřelé ticho. Ani větvička se nepohla.
Měla jsem špatný pocit, moje smysly bily na poplach.
Vzadu na krku se mi naježily chloupky.
V okolním lese jsem hledala ty známe oči, ale nic. Všude se rozprostírala jen temnota.
Hruď se mi svírala a špatně se mi dýchalo. Zavětřila jsem. Nic!
Co to má sakra být?
Asi začínám být paranoidní!

Další kapitola je na světe :D pořád se nic neděje já vím, ale brzy to přijde ;) tak se mnou vydržte :D
Jsem moc vděčná vám všem, co tuhle kravinu čtete :D děláte mi tím ohromnou radost ;)
Díky moc :*
VOTES@COMENTS

Ann