Předurčeni pro srst

43.

Rozrazil dveře a táhl mě chodbou pryč. Zhluboka jsem dýchala a snažila se uklidnit. Pevně svíral mou ruku, jen tak tak jsem mu stačila, no spíš jsem za ním tak vlála. Zahl za roh a vpadl semnou do učebny.
Celou dobu jsem zírala do země, protože mé oči zůstávaly pořád ve vlčí podobě. Nesmí mě takhle vidět!
To by bylo zlé.....hodně zlé!
Dveře se za námi díky průvanu s prásknutím zabouchly. Leknutím jsem nadskočila, asi si toho ani nevšiml.
Pustil mě, až když jsme stáli uprostřed třídy. Byl ke mě otočený zády, ruce zatínal v pěst a na zádech se mu svaly pohybovaly v pravidelném rytmu, zrychleně dýchal.
,, Co si tam dělala?" Z jeho hlasu byl slyšet vztek. Zírala jsem na něj a upřímně byla ráda, že mu nevidím do tváře.
,,Hledala jsem tě." Zašeptala jsem, ale i tak jsem věděla, že mě slyšel. Pevněji zatnul dlaně.
,,Proč? " zavrčel, svírala se mi z toho hruď. Cítila jsem se tak bezradně a provinile.
,, Chci s tebou mluvit." Vydechla jsem.
V tu chvíli se otočil, zděšeně jsem uhnula pohledem, aby neviděl mé oči. Zírala jsem na zem, a snažila se zklidnit dech. Udělal několik rychlých kroků a zastavil se kousek předemnou. Ovanul mě vzduch a já cíla, jak nádherně voní, až se mi z toho zatočila hlava. Zavřela jsem oči a několika nádechy uvedla svůj mozek opět do chodu.
,,O čem chceš mluvit?" Vybídl mě chladně. Otevřela jsem oči, ale nepřestávala sledovat lino podemnou.
,, Proč se chováš tak divně?" Nejistě jsem přešlápla a promnula si prsty.
,,Nechovám!" Odsekl a založil si ruce na prsou.
Začínal mě pěkně štvát.
,, Ne?" Zeptala jsem se ironicky a pokračovala. ,,Nejdřív se chováš jako naprostý blbec, potom jsi milý a najednou si zase obrátil!"
Začínala jsem být nepříjemná. Zarazil se.
,, Nevím co si mám o tobě myslet, schazuješ mě, z ničeho nic mi lichotíš a je s tebou sranda a najednou si zase jako kus ledu." Křičela jsem na něj.
,,Proč si mě všímáš a jiných ne? O co se sakra snažíš? Myslíš si že si semnou můžeš jen tak hrát?"
Zuřila jsem, vztek mnou cloumal a já to všechno potřebovala pustit ven. Musím to vědět!
,,Nevím proč právě ty! Nehraju si s tebou! Víš o co se snažím? Přijít na to, co mě k tobě táhne! Proč tě nemůžu pustit z hlavy! Proč když si na blízku, nedokážu se na nic soustředit!"
Zařval. Jeho slova zůstala vyset ve vzduchu, oba dva jsme zrychleně dýchali. Nedokázala jsem nic říct, to co právě řekl, mi vzalo hlas. Jen jsme tam proti sobě stáli a ticho pomalu naplnilo celou místnost.
,, Jsi jiná než ostatní a ikdyž jsem se zařekl, že si všechny budu držet od těla, s tebou je to jiné! Nemůžu si pomoct!"
Aniž bych si to uvědomila, zvedla jsem hlavu, podívala se mu do očí a on se vpíjel do mých.
Byly plné naděje i smutku, touhy a nejistoty.
Až teď mi došlo, že se mé oči opět vrátily do lidské podoby. Jen nevím kdy. V tuhle chvíli mi to ale bylo jedno.
,,Děkuju." Zašeptala jsem, mírně naklonil hlavu ma stranu.
,,Za co?" Pousmál se.
,,Že si mě zachránil před Nickem." Jeho výraz zvážněl.
,, Jestli tě můžu o něco poprosit vyhýbej se mu. Vlastně by si se měla vyhýbat i mě!"

Tak a malým spožděním je tady další kapitola, doufám že se bude líbit :)
VOTES@COMENTS

Ann