Předurčeni pro srst

17.

Zaryla jsem drápy do tvrdé skály a v duchu se modlila, abych se zachytila. Kamení padalo kolem mě do černo černých hlubin podemnou.
Ano! Povedlo se mi zaseknout. Napnula jsem všechny svaly v těle a vymrštila se nahoru. Přední tlapy se zaryly do ztuhlé hlíny na povrchu, zuřivě jsem škrábala a doufala že se mi povede dostat nahoru. Nahmatala jsem nepatrný výstupek a odrazila se od něj. Tělem mi projela ukrutná bolest, jen co jsem dopadla do hlíny stočila jsem se do klubíčka a kňučela.
Ve skále se mi zasekl dráp a když jsem se vymrštila nahoru, vytrhla jsem si ho.
Po mé bílé srsti mi stékal pramínek rudé krve. Bolelo to tam moc, až jsem zavila. Postavila jsem se, ale na tu poraněnou nohu jsem nemohla došlápnout.
Opřela jsem pohled na druhou stranu skály. Eren tam stál a pozoroval mě.
Přikčila jsem se a naježila se. Hlubokým hrdelním hlasem jsem zavřela. Přimhouřil oči a mou reakci mi oplatil.
Cenili jsme na sebe bělostné tesáky.
Vzduchem byla cítit pára z řeky hluboko pod námi a krev.
Moje krev.
Eren o několik kroků couvl, přitlačil se k zemi. Chystal se skočit.
Jestli to dokáže, je se mnou konec. V takovémhle stavu mu nikdy neuniknu.
Pevně jsem se zapřela o zem, jak jen to na třech nohách šlo. Zavřela jsem oči a hledala ve své mysli.

Z černé tmy, vystřelily modré prameny a před mým zrakem zhmotnily modře žhnoucího vlka s čiště bílýma očima.
Chvíli mě pozoroval, zkrze mé myšlenky jsem se ho snažila ovládnout. .
Jen naklonil hlavu na stranu, zlostí mi začaly žhnout oči.
V tu chvíli se má vnitřní podstata opět změnila v modré plameny a ty mnou prostoupily.
Nával síly mě donutil zalapat po dechu. Cítila jsem jak se mi rozlévá do všech částí těla.

Otevřela jsem oči. Mojí srst obklopovala jemná modrá záře. Zaměřila jsem se na opačnou stranu. Eren se rozeběhl, vystřelil jako šíp, neúprosně se blížil ke kraji, už jen kousek.
Musím to alespoň zkusit.

,, Poslouchej své vnitřní já, nestačí ho jen ovládnout, musíš ho přijmout a naslouchat mu. "

Kailina slova mi zněla v hlavě. Dobře, jdu na to.

Nepatrná pára, která stoupala propastí od řeky až sem, houstla. Utvořila neprůhledný opar, který ztvrdl. Z neškodné mlhy se stala zeď z tvrdého ledu. Byl tak čirý, že jsem viděla co se děje na druhé straně.
Eren, který si pozdě uvědomil co jsem udělala, to v plné rychlosti napálil do ledu. Rozmázl se tam jako moucha na plácačce. Kdybych nebyla tak nešťastná, zlomená a utrápená z toho, co se v poslední hodině stalo, vysmála bych se mu.
S kňučením se sesunul na zem, řekla bych že si zlomil nos. Hodil po mě nenávistný pohled. Jeho ledové oči mě propalovaly.
Otočila jsem se a zmizela ve stínu stromů.
Ještě naposledy jsem se obrátila. Jsem vážně dobrá.
Kulhala jsem lesem, musím někam zmizet, takhle mě vystupují po pachu. Převtělila jsem se do lidské podoby a natáhla na sebe oblečení a boty z batohu. Teda spíš jen jednu botu. Noha mě tak bolela, že jsem na ní nemohla sáhnout, natož se obout.

Po nekonečných hodinách chůze, jsem se dostala k silnici.
Moje záchrana.
Sedla jsem si ke krajnici a čekala, už se skoro rozednívalo a v zatáčce se objevila dvě světla.
Byl to náklaďák.
Přikčila jsem se v příkopu a když projížděl okolo mě, naskočila jsem mu na korbu. Hladké přistání to tedy nebylo, dopadla jsem na štěrk, ale zmizím beze stopy.

Teď bohužel nestíhám vydávat každý den :) ale budu se snažit co nejvíce ;)
votes@coments potěší

Ann