Předurčeni pro srst

Lovci

Vyskočila jsem ze svého úkrytu, něco mě za ním táhlo.
Hlavou mi vířilo nespočet myšlenek.
Kdo to byl? Proč mě předtím sledoval? Proč za mnou tehdy v noci běžel? Co je zač? Chce mi ublížit?
Zoufale jsem hledala odpovědi.
Musím to vědět! Ale jak?!

Ze stromu vedle mě odlétla kůra. Výstřel doprovázela rána, která mě vrátila zpátky do reality. Leknutím jsem odskočila.
Ozvala se další rána a předemnou se na zemi rozlétla hlína.
Zděšeně jsem se rozhlédla, světla prosvěcovala okolní les a na horizontu odhalovala tři postavy, mířící na mě. Další výstřel! Kulička prosvištěla kousek od mé hlavy.
,,Doprdele!" Zavrčela jsem. Tryskem jsem vyběhla. Několik dalších výstřelů mě donutilo ještě zrychlit. I když jsem si myslela, že už to více nejde.
Lesem se rozléhal křik. Motory se rozeřvaly na plno. Slyšela jsem za sebou dupot, křik, praskání větví a kola drtící zem. Každou chvíli se ozvaly další a další výstřely. Několika rychlými skoky jsem přeskočila padlé stromy a prodírala se lesem. Větve mě šlehaly do tlamy a celého těla. Snažila jsem se pravidelně dýchat, ale nedokázala jsem se uklidnit. Na každém místě, na které jsem došlápla, nebo kolem jen proběhla, po mně zůstal led, nebo jinovatka. Nemuseli ani vědět kam jsem běžela, stačilo jim běžet po stopě.
Strach mě celou pohltil. Cítila jsem, jak mi celým tělem mrazilo. Z leva se objevila světla, rychle jsem to stočila na druhou stranu. Vzduchem se ozvalo zapískání, otočila jsem hlavu. Vystřelili po mě ohromnou kovovou síť. Strhla jsem to za strom a v tom mi zmizela pevná půda pod nohama. Chvilku se nic nedělo, pak následoval tvrdý pád, kutálela jsem se ze stráně dolů. Zastavila jsem se až o strom. Narazila jsem bokem o tvrdou kůru. Bolest vystřelovala z žeber do celého mého těla, motala se mi hlava a špatně se mi došlapovalo na přední packu. Pokusila jsem se postavit, připadala jsem si jakoby tohle tělo ani nebylo moje. Zapotácela jsem se, zatmělo se mi před očima. Konečně se mi povedlo zaostřit. Srdce mi tlouklo jako o závod, trhaně jsem dýchala. Střelbu jsem nikde neslyšela, ale hluk z aut a křik se nesly lesem. Všude okolo zuřila sněhová vánice. Sníh létal všude okolo, vítr smýkal s větvemi a obloha byla potažena bílými mračny.
Má bělostná srst modře zářila. Znovu se mi podlomily nohy a já se sesunula k zemi.
Unaveně jsem zavřela oči, bolest mě pohlcovala.
Umřu tady! Najdou mě a zabijí! Tohle je můj konec!

Zaslechla jsem, jak ke mě někdo přichází. Něčí kroky se pomalu blížily k mému ležícímu tělu. Napnula jsem všechny své svaly. Nedostanou mě bez boje, jen tak svojí kůži nedám.
Snažila jsem se potlačit všechnu bolest. Hlava mi třeštila, svaly mě pálily. Myslím že ta žebra jsou zlomená.
Bála jsem se jako nikdy, ale naplňovala mě zuřivost. Budu se bránit, i kdyby mě to mělo stát krk.
Ještě kousek, ještě krok! Byla jsem připravená vyskočit a zaútočit.
Tři.......dva.......jedna....
,, Nedělej to, chci ti pomoct. "

Tak po dvoudenní pauze je tady další kapitola :D doufám že se bude líbit a nažhaví vás na pokračování ;)
Pište mi své názory :) potěší a hodí se mi jako inspirace a chuť k psaní
VOTES@COMENTS

Ann