Předurčeni pro srst

Opět se setkáváme

Ještě chvilku jsem ležela, neschopná se pohnout. Najednou mi to došlo.
Můj neznámý zachránce!
Vystřelila jsem z postele jako šíp, otevřela jsem okno a vykoukla ven. Nikde jsem nikoho neviděla. Přelezla jsem na strom a seskočila na zem. Přehoupla jsem se přes náš plaňkový plot a běžela známými ulicemi na kraj města. Vítr si pohrával s mými vlasy a příjemně mě chladil na holé kůži. Ani jsem se nepřevlékla, měla jsem na sobě jen kraťasy, tílko a pantofle na nohou. Zhluboka jsem oddechovala v rytmu běhu. S každým krokem, se do ticha noci ozývalo skřípění bot o kamínky na cestě.
Konečně jsem minula poslední dům. Sprintovala jsem po polní cestě až k lesu.
Nemyslela jsem na Willa, nemyslela jsem na to, co mi řekl. Jediné o co se mi honilo v hlavě, bylo to, že se konečně něco dozvím o Lugaru.
Možná je to nebezpečné! Možná je to past! Ale to riziko mi za to stojí! Musím mít alespoň v něčem jasno!
Vběhla jsem mezi stromy, okolní tma mě krásně ukryla. Nezastavovala jsem a hnala se dál. Jako vždycky jsem se zastavila na starém známém paloučku. Zhluboka jsem oddechovala a přitom se vysvlékla, oblečení jsem hodila do křoví a znovu se rozběhla. Při ladném skoku přespadlý strom, jsem se převtělila. Roztáhly se mi plíce a já uvolněněji dýchala. Mé nohy i ruce se zkroutily do zvířecí podoby, páteř se prodloužila v ocas a mé lícní kosti se protáhly a rozšířily. Opět jsem viděla černobíle, cítila jsem mnohem více pachů a slyšela noční život, odehrávajícíse všude okolo.
Mohutnými tlapami jsem dopadla do orosené trávy. Vlastně ani netušim kam běžím, mé instynkty mě vedou kupředu. Proplétala jsem se lesem, až jsem narazila na stráň, ze které jsem se předtím skutálela a pohmoždila si tlapu a žebra.
Sklouzla jsem se po ní dolů, ještě notnou chvíli mi trvalo, než jsem se konečně dostala ke skalám.
Pozorně jsem se rozhlédla.
Nikde se nepohlo ani stéblo, děsivé ticho se rozprostíralo všude okolo mě, až mi z toho přejel mráz po zádech.
Potichu jsem našlapovala v měkké trávě a plížila se mezi kamením k jeskyni. Byla celá porostlá mechem a kapradím a přes vchod vyselo několil popínavých rostlin.
Nikde nikoho nebyl a ani zevnitř nebylo vidět žádné světlo. Zavětřila jsem.
Nic! Jediné co jsem cítila, byl pach vody a smoly. Pomalinku jsem se přikradla až ke skále a nahlédla dovnitř.
Byla tam tma jako v pytli.
Můj šestý smysl mi napovídal, že tu nejsem sama.
Cítila jsem něčí přítomnost.
Ve chvíli kdy jsem se nadechovala že se zeptám, jestli tam někdo je, se uprostřed tmy rozhořel oheň. Jeho žluté světlo osvětlilo celý okolní prostor. Stěny i zem, byli pokryty kapkami vody a nesnesitelně to tady páchlo hnilobou.
Sem tam, dokonce ze stropu padaly kapičky a slévaly se do louží.
Jeskyně byla o dost větší, než se na první pohled mohlo zdát. Strop byl vysoký asi čtyři metry a chodba se táhla ještě hluboko do nitra skáli.
Oheň se začal zvětšovat, až byl stejně velký jako já. Silně sála a já musela o krok ustoupit, abych se nepopálila. Plameny silně šlehaly do stran. Náhlé horko způsobilo, že se přebytečná voda začala vypařovat a mě obklopila bělostná mlha. Pára stoupala vzhůru a tlačila se ven, kde se rozplynula.
Nechápavě jsem sledovala oheň. Zálo se mi že vidím obrysy, ale ty hned zmizely.
Začínám bláznit!?
A zase! Byla jsem si jistá!
Plameny se zformovaly do siluety vlka. Nejprve jen nepatrně, ale s každým okamžikem jsem si byla víc a víc jistá že je to on.
Stál proti mě můj neznámý zachránce, celý v plamenech.