Předurčeni pro srst

48.

,, Netušila jsem že něco takového dokážeme." Vydechla jsem a dál pozorovala to, co se zmítalo mezi námi. Opar se zhmotnil do námi ovladatelný, malinkatý vír.
Když jsme tlapky dali od sebe, zvětšil se a naopak. V jednu chvíly to kolem nás fučelo, běbem okamžiku se jen lehký vánek otíral a čechral nám srst.
,,Jak..." zašeptala jsem.
,, Oheň vypařuje vodu a z té se stává pára, čili vzduch. Jen spojením našich dvou živlů, to dokážeme. "
Usmál se a mrkl na mě. Vyvedlo mě to z míry, ztratila jsem kontrolu a vítr točící se mezi námi, mi pročísl srst a rozplynul se.
,,Sakra." Zaklela jsem a zamračila se.
,,Nesmíš ztratit koncentraci, jinak to nebude fungovat." 
Zakřenil se na mě můj neznámý společník.
Měla bych mu nějak říkat. Chce to vymyslet něco spojeného s ohněm. Hm....Plamen? To ne.  Dým? Blbost! Třeba....co takhle ...... Jiskra? Ano! To je ono! Budu mu říkat Jiskra!
,,Jsi v pohodě?" Optal se starostlivě. Horlivě jsem přikývla na souhlas.
,,Jo nic mi není, jen jsem se zamyslela." Začal se hrdelně smát. ,,To nedělej, bolí to." Vyplázla jsem na něj jazyk a šťouchla do něj.
,,Hej! Co si o sobě myslíš ty blboune." Vyštěkla jsem. Zarazil se a zvážněl.
,,Neříkej mi tak." Jeho náhlá změna, mě překvapila. Usadila jsem se naproti němu a zmateně naklonila hlavu nastranu.
,,Jiskro nechtěla jsem tě urazit." Pozvedl obočí a zakřenil se.
,,Jiskro?" Zrůžověla jsem, ale pod hustou srstí to naštěstí nebylo poznat.
,,No nevím jak ti mám říkat, tak jsem si vymyslela Jiskru." Vysvětlila jsem mu rozpačitě. Přešlápla jsem z packy na packu a sklopila zrak k zemi. Jen seděl a sledoval mě. Zpozorovala jsem stín, mířící k mé postavě, přešel vedle mě a zašeptal mi do ucha.
,,Jiskra...." pousmál se ,, to se mi líbí." Zrychlil se mi dech. Jeho blízkost mě hrozně znervózňovala a já věděla, že on to moc dobře ví. A kdyby si náhodou nevšiml, což pochybuji, zkrze naše propojení to musí poznat určitě.
Odstrčila jsem ho a úlevou že mám dostatek prostoru, jsem se zhluboka nadechla.
Zazubil se.
,,Jak mám říkat tobě?" Pokrčila jsem rameny. ,,Jak chceš, je to na tobě." Obešel mě, nevynechal ani centimetr na mém těle.
Ještě jednou. A znovu.
Netrpělivě jsem zavrtěla ocasem. Znovu si sedl naproti mě.
Jeho vážná tvář mě vyděsila. Dívali jsme se jeden druhému do očí. Najednou byl tak zvláštně chladný, ale zároveň plný něčeho, co jsem nedokázala rozpoznat. Naděje? Chtíč? Očekávání?
Nevím, nedokážu si jeho výraz vysvětlit.
Jeho tlumenný hlas, se rozzezněl temnou jeskyní.
,, Kdo vlastně jsi?" Tělem mi projela ledová vlna. Nedokázala jsem se ani pohnout.
Mám mu to říct? Mám mu prozradit kdo jsem? Ani nevím kdo je on! Co se stane když mu to řeknu?
,,Na to samé bych se mohla zeptat já tebe."
Smeč! Pomyslela jsem si.
Chvilku se nic nedělo, ale k mému zděšení přikývl a o krok přistoupil.
,,Dobře."
,,Cože?!" Vyhrkla jsem.
Znovu se přiblížil a s klidným hlasem mi odpověděl.
,,Souhlasím, řeknu ti kdo jsem pod podnínkou, že mi to prozradíš i ty."
Začala mě ovládat panika.
O několik kroků jsem ustoupila, abych se dostala z jeho bezprostřední blízkosti.
,, Proč to chceš vědět?" Snažila jsem se získat čas.
,, Vzhledem k tomu, jakou máme dohromady sílu a jakou máš moc jako jedinec, by bylo fajn to vědět."
Přistoupil.
,,Můžeš být kdokoliv! Náš spojenec i nepřítel!"
Znovu se o krok přiblížil. Pohltil mě strach.
,,Zrádce, vyhnanec, uprchlík!"
Stál přímo u mě a propichoval mě pohledem. Stáhla se mi hruď a srde mi bušilo jako o závod.
,,Tak kdo jsi!?" Zavrčel.
Po zádech mi přejel mráz. Musím pryč. Napnula jsem všechny své svaly a plnou silou do něj vrazila. Zapotácel se a přepadl na bok, vyrazila jsem k východu. Drápy mi skřípély po mokrém kameni. Za zády jsem slyšela hrdelní vrčení.
Ve vchodu do jeskyně jsem se zastavila. Stál v temných útrobách skály a pozoroval mě. Naposledy jsem pohlédla do těch jeho oranžovorudých očí.
Plných naděje, smutku a strachu.