Předurčeni pro srst

82.

Zklidnila jsem svůj dech a bojovně vztyčila bradu, sledovala jsem jeho tvář přes síť. Díval se mi zpříma do očí, a neslyšně artikuloval. Jeho rty se hýbaly, ale nevydaly ani hlásku, sledovala jsem každý jejich pohyb.
,,Musím....s ...tebou....mluvit." To jako vážně? Najednou chce mluvit? Možnost dostala nevyužil ji, jeho problém. Jen jsem se zamračila. Pozoroval mě, čekal co udělám, že mu odpovím, ale já ho ignorovala.
,,Prosím!" Zašeptal. Nebýt mých zostřených smyslů, neslyšela bych ho. Zněl tak zoufale a naléhavě, ale já odvrátila pohled, věděla jsem , že by mi další zklamání jen ublížilo. On mi ublížil a znovu mu to nedovolím!
Prohlédla jsem si celý jeho tým, Will stál jako smečař, nahrávač je Tom a druhý smečař Nick, jak jinak tihle tři jsou prostě vždycky spolu. Timy, Mia a Alex byli vzadu za nimi, připraveni na příjem.
,,Hra!" zakřičel trenér a pískl. Několik vteřin na to se ozvala rána, to jak Chriss odpálil balon. Ten se řítil do soupeřova hřiště. Timy ho přijal, nahrál Tomovi, ten zpracoval míč a poslal na smeč Willovi, Místo toho, aby vyskočil a krásně zabodoval, Zelenoočko jen tak ledabyle odehrál bagrem přes síť. ,, Co děláš!" Vyštěkl na něj Nick. ,,To si zapomněl jak se to hraje?" Supěl vzteky, až mu jeho černé oči málem vypadly z důlků.
Troy přijal, rovnou poslal balon na Jacka a ten zasmečoval.
,,Jedna nula." Zahulákal pan Colins a otočil cedulku na bodovací tabuli. Mia přehodila míč na naší stranu, aby mohl Chriss znovu rozehrát. Doběh si pro něj, vrátil se za čáru a několikrát s ním udeřil o zem, jako při basketu, aby dal trenérovi znamení, že je připraven.
,,Hra!" Rozeznělo se tělocvičnou a volejbalák už opět letěl k soupeřům. Sledovala jsem jeho trajektorii, ale když jsem se pohlédla na protější hřiště, trhla jsem sebou. Will nesledoval hru, ani míč, vůbec nic z toho co se okolo něj dělo, díval se jen na mě, bez mrknutí a s plnou koncentrací. O co mu sakra jde? Jestli mě chce vyvést z míry, tak se mu to výborně daří! Znovu jsem se na něj zamračila, přivřela jsem oči a pomyslela si.
Co tak čumíš!
Balon už byl zase u nás. Josh ho skvěle přijal a nahrál Jackovi, ten ho odbil mým směrem. Připravila jsem se na skok, ještě chvilinku.....teď. Odlepila jsem se od země a plnou silou udeřila do míče.

Zbývalo posledních deset minut a současný stav hry byl 17:15, sice jsme o dva body vyhrávali, ale každý kdo někdy hrál nějakou týmovou hru ví, že to ještě nic neznamená. Motivace k vítězství byla velká, nikomu se to nechtělo uklízet.
Za celý průběh hry, jsme se několikrát protočili a já znovu stála na místě smečaře. Zelenoočko se na mě snažil několikrát mluvit, upoutat mou pozornost, ale já dělala, jako by tam nebyl, naprosto jsem ho ignorovala. Všichni tu hru brali jako srandu, až na Nicka.
S každou chybou, která se v jeho týmu stala, byl protivný, nesmyslně křičel a celkově tu hru kazil. Až teď jsem si uvědomila, jak moc soutěživý je. Vypadalo to, jako by pro něj byla prohra naprosto nesnesitelná a nemyslitelná věc. Neustále všem nadával do idiotů, kteří ani praštit do balonu a že jsou naprosto neschopní.
Zelenoočko se od začátku choval divně, prakticky nehrál, jen v případě nutnosti odehrál, ale nesmečoval, nedával do svých odbití ani sílu. Jen tak si pinkal a to Nicka ještě víc dráždilo. Myslím si, že kdyby to šlo, už by zlostí praskl.
Míč by na jejich straně, Mia nahrála na Willa, ten to znovu jen tak laxně poslal k nám. Josh, na nic nečekal a vyskočil k síti, povedla se mu skvěle bránit a my zabodovali.
18:15 zahlásil pan Colins a přehodil score na tabuli. Jako při každém úspěchu jsme se seběhli a plácli si. Musím říct, že mi to dělalo dobře, vyhrávat nad Zelenoočkem a ještě tím štvát Nicka. Bylo celkem uspokojující dívat se na něj jak tam skáče jak čertík z v krabičce, ale vlastně s tím nemůže nic udělat.

Štěstěna se malinko přiklonila na jejich stranu, protože se bodový stav poněkud zvýšil v jejich prospěch. Během chvilky otočili na 18:19, vedli o bod a jakákoliv chyba mohla znamenat naší prohru.
Fakt jsem je chtěla porazit!
A bylo to na mě, Jack mi nahrál a já byla na pomezí dvou možností. Buďto to zkazím a budeme muset všechno náčiní uklízet my a nebo uspěju a bude to nerozhodně. Soustředila jsem se na letící balon, odrazila se od země a rozmáchla se. Hranou ruky jsem do něj udeřila a sledovala jak to dopadne. Míč se po střetu s mou dlaní roztočil a změnil směr který jsem původně zamýšlela. Stočil se na Alexe, který to nečekal a z bagru ho odrazil do autu.
Celý náš tým ses ohromným řevem seběhl do hloučku, každý jsme si s každým plácl. Sice jsme ještě nevyhráli, ale Jack vypadal, jako by ano. Přiběhl ke mě a křičel. ,, Joooooo......" Čapl mě pod zadkem a zvedl do vzduchu, poskakoval se mnou jako bych nic nevážila. Nedokázala jsem se přestat smát.
,, To nejsi schopnej ani odehrát jeden posranej míč?" řičel Nick na chudáka Alexe. ,, Drž už hubu!" okřikl ho Will, celý supěl a zhluboka oddychoval. Bylo to snad poprvé od začátku hry, kdy jsem se na zelenoočka podívala. Ruce měl zatnuté v pěst a díval se na Jacka, jako by ho chtěl na místě zabít.
Když mě konečně sundal na zem a my se rozestavili zpátky do volejbalového postavení, zahájil trenér poslední a rozhodující podání.

,,Hra." Balon byl na naší straně, Chriss si ho nadhodil a jak nejlépe mohl odpálil. Timy přijal a nahrál rovnou k síti. Přímo na Zelenoočka, měl v očích zuřivost, jako předtím Nick. Přikrčil se a v pravou chvíli se odlepil od parket, vyskočil a plnou silou udeřil do míče. Viděla jsem jak letí přímo na mě, neúprosně se přibližoval a já tomu nedokázala zabránit.
,,Eleno!" Někdo na mě volal, bylo to to poslední co jsem si pamatovala, před očima jsem měla jen temnotu a pak už nebylo nic.