Předurčeni pro srst

53.

Přimhouřil oči, připravoval se zaútočit.
Musím ho odlákat pryč! Dál od auta, od Mii. Nesmí mě vidět, až se převtělím!
Už jsem na nic nečekala, otočila jsem se a vyrazila kupředu. Přeskočila jsem příkop a prodírala se křovím. Slyšela jsem za sebou praskání větví a dupot. Nepatrně jsem se ohlédla. Ohromné černé zvíře se řítilo za mnou. Zlostně přivíralo oči, cenilo své bělostné tesáky a výhružně vrčelo. Celá váha jeho těla nemotorně dopadala do měkkého mechu, ale ani tak nebyl skoro slyšet.
Obrátila jsem se a jen tak tak , se vyhla trčící větvi.
Tak to bylo o vlásek!
Zhluboka jsem oddechovala, musím se dostat dál.
Proplétala jsem se hustým porostem. Skoro jsem neviděla na cestu a tak jsem každou chvilku zakopla, nebo škobrtla snad o všechno, co se v tom zatraceném lese válelo po zemi!
Slyšela jsem, jak se přibližuje, každým skokem byl blíž a blíž. Ještě jsem přidala, svaly mě začaly pálit a sem tam se mi zamotala hlava. Srdce mi tlouklo až v krku a píchalo mě v boku.
Vydrž! Ještě kousek!
Několika rychlími kroky jsem se vyšvihla na skálu, která se oběvila předemnou a sprintovala po kluzkém kameni.
Jdu na to!
Nechala jsem své oči zbarvit se do zářivě modré a mou sílu proudit celým mým tělem. Zaplavil mě nepopsatelně skvělý pocit. Naschromáždila jsem svou energii v mých rukou a připravovala se na protiútok. Moje dlaně obklopovala jemná modrá záře, která s každým nadechnutím sílila.
Odrazila jsem se a dopadla do mokré trávy. Bojovně jsem se postavila vstříct mému pronásledovateli. Slyšela jsem jak se blíží. Každou chvíli se měl objevit. Přivřela jsem oči a očekávala jeho příchod.
Už je skoro tady!
Ještě chvilku.
Teď!
Chtěla jsem zaútočit, ale kdosi mě popadl za zápěstí. Stáhl k sobě pod skalní výběžek, pevně mě chytil kolem pasu a druhou ruku mi přitiskl přes pusu. Překvapením jsem celá ztuhla, neschopná se pohnout.
Přes mýtinu na kterém jsem ještě před chvílí stála, se prohnal černý stín.
Najednou jako bych se probrala z tranzu a uvědomila si co se stalo. Vší silou jsem kopla neznámého do kolene. V mžiku jeho stisk povolil, slabě zasténal. Otočila jsem se k němu a to už se mě snažil opět znehybnět.
Přitiskla jsem ruku na jeho hrudník, abych ho odstrčila a on bolestí zasyčel.
,,Eleno! To jsem já." Zavrčel polohlasně.
Zůstala jsem stát na místě. Kdo to je? Jak to, že zná mé jméno!? Najednou jsem si uvědomila, že jsem své schopnosti, mou magii použila před člověkem. Několikrát jsem se nadechla, abych se uklidnila. Oči mi párkrát probleskly a vrátily se do lidské podoby.
Ve tmě jsem nic neviděla, jen siluetu něčí postavy.
Udělal několik kroků a vystoupil ze stínu, který vrhlal skalní výběžek. Slabé měsíční světlo jemně zářilo jeho postavu a odkrylo mi jeho tvář.
Srdce mi přestalo tlouct a zatočil se semnou celý svět.
Do nočního ticha jsem zašeptala jeho jméno.
,,Wille?!"