Předurčeni pro srst

72.

Byl to jen zlý sen?
Pohnula jsem se, ostrá bolest, která mi vystřelovala do obou spánků, mě utvrdila v opak.
Pomalu jsem otevřela oči a protáhla své zmrzlé tělo. Všechno mě bolelo od přenocování na ledové skále.
Rozhlédla jsem se, nikdo tady nebyl. Byla jsem sama.
Nepřišel!
Slyšel vůbec mé volání? Musel ho přeci slyšet! Nedá se, nevšimnout si cizího hlasu ve své hlavě!
Proč tedy nedorazil?
Smutek mě znovu uchvátil do svých spárů a odmítal se pustit.
Zvedla jsem se a vystoupila z temnoty jeskyně. Les, který se rozprostíral všude okolo byl pokrytý bělostnou peřinou. Každá větev, každé stéblo, každý kámen byl schovaný pod čerstvě napadaným sněhem.
Vypadalo to jako z pohádky, ale mě to bylo jedno. Nejásala jsem nad tou krásou, ani nad tím, jak se sluníčko nádherně odráží od ledového povrchu.
Nezajímalo mě to.
Se sklopenou hlavou jsem si stoupla do pozůstatku mého nočního běsnění a ten pod mou vahou tiše zakřupal.
Cítila jsem, jak mi sněhové vločky tají pod mohutnými tlapami. Jak se pomalu mění na studenou vodu.
Jen jsem stála a sledovala jeden vzor za druhým, každý byl jiný, něčím originální a tak odlišný. Stejně jako mé pocity.
Hlava mi opakovala, jak jsem hloupá a bláhová, že jsem mu uvěřila a tím mi způsobovala bolest.
Srdce plakalo nad jeho zradou, nad prázdnotou, kterou dříve vyplňoval ten sladký cit a bolestivě mi svíralo hrudník.
A včera? Včera jsem si užívala tu nádhernou euforii štěstí, kterou dokáže způsobit jen druhá osoba. Někdo, kdo je ti tak cenný, s kým máš pocit bezpečí a jen jeho pohled tě zahřeje.
Ale tohle všechno je pomíjiné, stejně jako sníh. Stačí trocha cizího tepla a zmizí ti, ikdyby si ho ukrývala v nitru tvého srdce. Nezbude po něm nic než chladná stopa.

V lidské podobě jsem vstoupila do domu. Z mých šatů nezbylo nic, musela jsem se proplížit až k zadnímu vchodu a teprve tam se převtělit. Nahá jsem prošla celým stavením a zamkla se v koupelně. Napustila jsem vanu a nalila do ní spoustu bublinkového mýdla. Pomalinku jsem se svezla do vařící vody a nechala se obklopit voňavou pěnou.
Teplo prostupovalo mým prokřehlím tělem a já zase cítila prsty.
Hlavu jsem si opřela o hranu a zavřela oči, ale hned je zase rychle otevřela.
Naskočil mi totiž obrázek té blonďaté cuchty a Willa.
Bodlo mě u srdce.
Musím myslet na něco jiného! Vytěsním ho ze své mysli!
Hledá mě smečka? Kdo jsou vlastně zdejší lovci?
A hlavní otázka, která mě podvědomě hlodá od té doby, co jsem ho uviděla.
KDO JE JISKRA?!
Je to vůbec někdo koho znám? Musí přeci být způsob, jak zjistit jeho pravou identitu!
A v tu chvíli mi to došlo.
Přeci proto tady jsem! Našla jsem svůj cíl!
Abych naplnila proroctví, to k čemu jsem předurčená!
Nikdo neunikne svému osudu a já se o to pokusila. Nemůže ze mě být normální člověk a ani nikdy neměl být.
Narodila jsem se s darem, změnit se v tak majestátní zvíže, ovládat jeden z nejmocnějších živlů a já bych to byla zahodila a proč? Kvůli klukovi, pro kterého jsem neznamenala nic!
Vždycky jsem si přála mít rodinu a běžný život, nic z toho mi nebylo dáno.
Mý rodiče zemřeli, protože mě chtěli chránit a věřili v mou jedinečnost! Babička zahynula, jen proto, že mě před nimi varovala a nikdy neudělala nic z toho, co jí nařídili.
Jejich životy nesmí přijít na zmar! Proto se kvůli mě objetovali! Jak mi bylo osudem dáno v pradávném proroctví!

,,Zánik či spása nás čeká,
toť otázka velká.
Po válce, kterou rozpoutají vlčí spáry, zrodí se Lugaru ve znaku rovnováhy.
Jin a Jang je jako oheň a led
při kterém tě mrazí,
pouze když je ovládne,
nabude síly při které nás spasí.
Teprve až tyto dva živly se spojí v jeden a splní svůj cíl.
Proroctví se naplní,
jak láska v srdci planoucím"

Pro to jsem předurčená. 
JSEM PŘEDURČENÁ PRO SRST!