Předurčeni pro srst

64.

Zaraženě jsem zírala do mobilu. Co to má být?
Dneska v devět starý přívěs u splavu?
Kde to je vím, ale co když je v tom nějaký háček? Zjistil někdo co jsem zač?
Na displeji se objevila červeně orámovaná kolonka.

Zpráva bude odstraněna za 10....9.......8......7

Spustil se odpočet. Někdo za sebou umí pěkně zamést stopy. Znovu jsem si projela text esemesky. Stručný, jednoduchý, nic neříkající.
Hm...zvláštní, je pro něco takového slabé slovo.

3......2.......1.......zpráva byla odstraněna

A byla pryč. Řekla bych, že se tady děje něco zvláštního, ale tohle je ultra a mega divný! Nezodpovězená otázka, která zůstala viset ve vzduchu, byla víc než jasná, kdo to sakra byl?

Celé odpoledne jsem strávila tím, že jsem přemýšlela, jestli tam mám večer jít nebo ne.
Mohl by to být Will? Blbost! Ten by mi nepsal ze skrytého čísla a podepsal by se.
Jsem v koncích!
Bezradně jsem se posadila na chlupatý koberec a opřela se o postel. Zavřela jsem oči a nechala své myšlenky volně plynout.
Přemýšlela jsem nad Willem a jeho rodinou, jsou celkem podivní, ale co já můžu říkat. Ten jeho táta mi dost nahání hrůzu a to jsem ho ještě ani neviděla.
Zelenoočko je vlastně druhý kluk, se kterým jsem se líbala. Trochu mě bodlo u srdce, při vzpomínce na Erenovu zradu. Všechno to na mě hrál, nic z toho co řekl nebyla pravda, jeho doteky a polibky, to všechno byla lež.
A babička? Kdo to mohl udělat a proč? Nikomu nikdy nic neudělala a zemřela tak ohavnou smrtí.
Po tvářích se mi nečinně sklouzla slza a zanechala za sebou tenký lesknoucí se potůček. Rychle jsem si ji setřela.
Slibuji že babičku pomstím! Najdu jejího vraha a zabuju ho, ikdybych měla zemřít s ním!
Upevnila jsem v sobě přísahu, kterou jsem před deseti dny složila nad babiččinou mrtvolou. Až do teď jsem se neodvážila na ní pomyslet a věděla jsem proč. Všechna ta bolest a utrpení mě zavalilo jako velká vlna a já začala plakat.
Dusila jsem to v sobě dlouho a teď to všechno chtělo ven.
Hruď jakoby mi svíraly neviditelné provazy a bránily mi dýchat, celá jsem se klepala a hlasitě vzlykala. Zaťala jsem ruce v pěst a několikrát silně uhodila do země. Hlava mě bolela a srdce jakoby přestalo tlouct.
Vzpomínala jsem na to, jak jsem plakala v babičině náruči, když jsem ztratila mámu a tátu. Oba dva prý zabila smečka, která rozpoutala válku.
A teď jsem přišla i o ni. Už nikdy mě nepohladí ve vlasech, nikdy mi neporadí a už nikdy nebudu moci být s ní. Nemohla mít ani pořádný pohřeb, stejně jako kdysi moji rodiče.
Přišla jsem o celou svou rodinu. Nezbyl mi nikdo.

Probudila jsem se zkroucená na koberci, tváře plné soli od zaschlých slz a s hlavou plnou nespravedlnosti tohoto světa. Protáhla jsem své ztuhlé tělo a mrkla na hodiny.
Půl sedmé večer a já pořád nevím jestli mám jít nebo ne. Mohla mi přijít třeba ještě nějaká zpráva, blesklo mo hlavou a natáhla jsem se pro mobil.
Jedna nová zpráva od tentokrát neznámého čísla.

Jdeš večer ke splavu?
                                  Will

Tak přece to byl on! Proč tolik tajností s tou první zprávou? Skryté číslo, bez podpisu, co to má být? Chtěl být tajemný? Mrkla jsem na čas. Sakra! Sedm hodin! Vždyť bylo před chvílí půl! Bleskově jsem mu odepsala.

Budu tam :)

A běžela do koupelny. Vlezla jsem do sprchy a už to jelo, namočit, namydlit, oholit, spláchnout a usušit. Celou dobu, jsem přemýšlela nad tím, co si obleču. Něco slušivého, ne moc vyzývavého, ale taky abych nevypadala jako idiot. Hm....tím se nám výběr dost zůžil. S turbanem na hlavě a ručníkem kolem těla jsem stála před skříní a bezradně se v ní prohrabovala. Nakonec to vyhrály bílé šaty a khaki blůza k tomu, pár náramků k tomu a vysoké šněrovací boty.
Lítala jsem z koupelny do pokoje jako blázen, ještě nalíčit, vysušit vlasy a učesat. Nechala jsem si je rozpuštěné, nechtělo se mi nic vymýšlet a taky mi docházel čas.

Přesně v půl deváté jsem vycházela s taškou přes rameno z domu. Svižným tempem jsem vyrazila přes několik ulic k mostu a po pěší cestě podél řeky ke splavu. Zvláštní, že nikde nebyla ani noha.
Jemný večerní vítr mi pročísl vlasy.
Proč se semnou chce vidět na tak podivném místě? Nechce, aby nás spolu viděli? Á sakra! Měla jsem vzít to triko a vrátit mu ho. Je to ten důvod proč mě chce vidět?
Z myšlenek mě vytrhlo hlasité šumění a šplouchání. Plnými proudy se tmavá voda valila přes záteras a hnala se dál v korytu řeky. Dorazila jsem ke splavu a přešla železný most, nepříjemně vrzal a docela se houpal. Neměla jsem z toho moc dobrý pocit. Na druhé straně byl jen přívěs a za ním hluboký temný les. 
Zastavila jsem se na malém prostranství kousek od přistavěného karavanu. Byl starý a oprýskaný, loupala se z něj barva a jedno okno bylo na kusy. Střepy se válely v trávě společně s nějakými zašlými plechovkami a rozpadlým křesílkem. Polstrování bylo napůl venku a v chladném větříku vrzaly pružiny čouhající ven. Kromě toho skřípění, bylo úplné ticho. Pozorně jsem se rozhlédla, nikde nic. Něco tady není v pořádku!
Dnes už podruhé, se mi sevřel žaludek.

Ahojky :D mám na vás pár otázek a byla bych moc vděčná, kdyby co nejvíce z vás odpovědělo :D

Opravdu se má sejít s Willem? Co jí právě čeká ? Je to past? Psal opravdu zprávu o schůzce on? Jestli ano, proč ze skrytého čísla? Jestli ne, tak kdo tedy?

Děkuji za odpovědi ;)

Ann