Předurčeni pro srst

39.

Ležela jsem na posteli a zírala do stropu.
Nerozumím mu! Nejdřív mě srazí a vynadá mi, potom si se mnou hraje, povalí mě na zem a málem políbí a nakonec se chová jako největší kamarád!
Co s ním je? Není on nějakej šáhlej?
Nad tou myšlenkou jsem se trochu pousmála.
Ne, určitě je normální! Ale proč se tedy chová tak ujetě?
A Nick? Ten je ještě divnějsí! Jak se na mě pořád tak vražedně dívá, těma jeho studenýma očima. Nad tou představou jsem se oklepala. Fuj!
Mé myšlenky znovu zabloudily k Zelenoočkovi, kousla jsem se do spodního rtu, v učebně byl tak uvolněný a klidný, jako by to ani nebyl on. A když se na mě usmál, krásnější a roztomilejší úsměv jsem snad neviděla!
Přetočila jsem se na bok a ucítila bolest vycházející ze stehna.
V tu chvíli mi došlo, že vlastně ani nevím jak vypadá ten šrám, způsobený mým střetem s Willovím autem a nečekaným setkáním se zemí.
Posadila jsem se a stáhla si tříčtvrťáky.
Od boku, přes celé stehno, až do poloviny lýtka se mi táhla ohromná modřina a tržná rána. Zaschlá krev utvořila strupy, které pokrývaly většinu mé kůže.
Není to tak hrozné, ale díky odřeninám všude okolo, to vypadá jako by mi ta noha měla upadnout.
Najednou jsem si uvědomila, že mě to vlastně skoro nebolí! Zírala jsem na svou nohu jako opařená a nevěřila svým očím.
Jak......co to.......proč.......!
Úplně mě to vykolejilo. Nedokázala jsem si zodpovědět ani jednu z otázek, co se mi právě honily hlavou.

Ráno jsem se probrala s otravný zvukem budíku. Včera jsem byla tak moc zabraná do teorií o tom co se sakra děje, až jsem z toho usnula.
Mrkla jsem na hodiny, ukazovaly 6:40 bleskově jsem vystřelila z postele a zapadla do koupelny. Osprchovala se, nanesla řasenku, vyčistila zuby a usušila jsem si vlasy. To všechno jsem krásně stihla za dvacet minut. V pokoji jsem na sebe natáhla bílé džíny a černé tílko, přes rameno jsem si hodila tašku a klusala do kuchyně.
Tetu jsem včera viděla jen chvilku a to u večeře, potom jsem se zavřela v pokoji. Jsem na ní ještě naštvaná kvůli tomu, že mi zakázala ten školní tým, ale má smůlu, dneska je oficiálně můj první trénink.
Popadla jsem svačinu, kterou jsem měla připravenou na stole a nacpala jí do tašky. Napila se čaje a hrneček jsem rovnou umyla. Prošla jsem chodbou do předsíně a obula se. Pootevřela jsem dveře, venku tak nádherně svítilo sluníčko, že jsem se rozhodla jít bez bundy. Vyšla jsem ze dveří a zamkla za sebou. Zpoza branky na mě zamávala Mia. ,,Ahojky." Zavolala jsem na ní a doklusala k vrátkům.
Vydaly jsme se společně ke škole. Hned po několika metrech do mě šťouchla. ,,No tak povídej sakra." Vybídla mě. Usmála jsem se. ,,Není moc co povídat." Zakroutila očima na znamení že kecám. ,,Mě zajímá všechno!" Vykřikla a rozhodila u toho rukama.
To je tak skvělá holka! Pomyslela jsem si a všechno jí pověděla. Vlastně jsme to probíraly celý den. Vždycky se našlo něco na co se Mia zeptala a znovu se rozběhla sáho dlouhá debata. Neustále mě přesvědčovala o tom, že po mě jede, ale já jí nevěřím.

Zavázala jsem si tkaničku a vyběhla z šaten. Celé dnešní vyučování jsem se těšila jen na můj první trénink ve školním týmu. Prošla jsem dlouhou přízemní chodbou až k velkým dveří. Otevřela jsem je a vyšla ven. Nejprve jsem neviděla nic, protože mi sluníčko jako naschvál svítilo přímo do očí, ale jakmile jsem přivykla tak ostrému světlu, odkryl se mi pohled na ohromný stadion. Tráva úhledně posekaná, dvě fotbalové branky a tribuna se zelenýma lavičkama. Uprostřed hřiště, se poflakoval hlouček studentů. Nekteří seděli, jiní leželi a jen pár jich stálo, všichni o něčem debatovali a hlasitě se smáli.
Zhluboka jsem se nadechla a udělala svůj první krok. Krok k normálnímu životu!

Ahojky vím že je tahle kapitola docela nudná a o ničem, ale nemůže se taky pořád jen něco dít ;)
Pište komentáře, pomáhají mi

VOTES@COMENTS

Ann