Předurčeni pro srst

29.

Asi začínám magoři.
Pro jistotu jsem se ještě jednou rozhlédla.
Všude byl klid.
Snažila jsem se uklidnit, ale mé smysly na sebe nepřestávaly upozorňovat.
Svlékla jsem se a oblečení schovala do černého batohu do křoví.
Zhluboka jsem se nadechla, zavřela oči a nechala se zahrnout přívalem energie. Byl to úžasný a uvolňující pocit.
Propustila jsem svého vnitřního vlka.
Drápy jsem zaryla do vlhké hlíny a protáhla se ve své zvířecí podobě.
Nechtělo se mi nikam spěchat. Pomalu jsem se vydala k jezeru. Už jsem se viděla, jak se ponořím do té chladné, temné vody a nechám jí obejmout celé mé tělo. Projela mnou vlna slasti, jen mi pořád něco říkalo a napovídalo, že je něco špatně.
Dokonale mi to kazilo náladu. Vždyť tady nic není, co blbnu?
Možná jsem se opravdu zbláznila!
Ladně jsem vyskočila na padlý strom a několikrát přešla tam a zpátky, udělalo se mi špatně. Brněly mě tesáky a oči mi neustále probleskovaly mezi barvami a černobílem.
Hučelo mi v hlavě a svrběla mě šíje.
Aniž bych si to uvědomila seskočila jsem do mechu.
Cosi mě někam táhlo, rozhodla jsem se poslouchat svůj šestý smysl.
Netuším kudy ani jak a kam jdu, ale to něco mě dotáhlo pod nějaký kopec hluboko v lese. Zmateně jsem se zastavila.
O co tady jde?

Tělem mi projela mazivá vlna a já sebou trhla. Někde kousek ode mě, lesní ticho prořízlo pronikavé zavití.
Stáhla jsem se do stínu okolních stromů a vyčkávala. Z dálky ke mě doléhala jakási kovová ozvěna a dupot. Křik, vrčení a.....pane bože VÝSTŘEL!
Podvědomě jsem zavrčela.
Mezi stromy se začala míhat světla. Hluk se rychle přibližoval, bylo slyšet hučení motorů a praskot větví.
Začala jsem panikařit, zrychlil se mi dech a nepřestávalo mě mrazit po celém těle.
Na tohle mě moje vnitřní já upozorňovalo, cítilo že se něco děje!
Přes hřeben kopce se prohnalo několik zvířecích stínů. Zmateně jsem zamrkala.
To není možné! Muselo se mi to zdát! Nebo to byli opravdu vlci?
Šokovaně jsem upírala zrak na kopec a čekala jestli ještě něco uvidím.
Zamrzla jsem a nemohla se pohnout, prostě to nešlo.
Na kopec vyběhl vlk, ohromné mohutné zvíře s ohromnou tlamou.
Nebylo jako ostatní, ani nebyl jako já!
Jeho srst byla zrzavá? Ne červená! Sytě rudá!
Zaplavil mě pocit adrenalinu a pomsty, překvapení a úžasu. Jakoby to z části ani nebylo z mé hlavy.
Zůstala jsem úžasem zírat, zdá se že zachytil můj pach.
Zastavil se, jeho hrudník se rytmicky zvedal a klesal, mezitím co funěl, se rozhlédl. Netrvalo mu to dlouho a našel mě, jak se krčím v temnotě. Asi jsem nebyla tak dobře schovaná, jak jsem si myslela.
Zadívala jsem se mu do rudožlutých očí.
Polilo mě horko.
To jsou ty oči se na mě už dvakrát dívaly. Ale teď mi nepřišly děsivé, ale záhadné známe a krásné.
Bylo vidět že se zarazil, malinko naklonil hlavu na stranu. Vykročil směrem ke mě, ale v tu chvíli se ozval další výstřel. Tentokrát z bezprostřední blízkosti!
Trhl hlavou za sebe, naposledy se na mě podíval a zmizel v temnotě.

Tak konečně kapitola kde se něco děje ;) a děj nám to posouvá dál :D
VOTES@COMENTS

Ann