Předurčeni pro srst

,,Dej mi pokoj!"

Celé odpoledne jsem se válela v posteli. Neměla jsem náladu  vůbec na nic. Teta mojí přítomnost nijak nevyžadovala a to mi celkem vyhovovalo.
Náš vztah byl vcelku jednoduchý, budu dodržovat pravidla a chodit do školy a všechno bude vpořádku.
Jsme spíš spolubydlící, než rodina.
Sáhla jsem po telefonu.
Teda! Tři zmeškané hovory a všechny od Mii, k tomu tam bylo ještě asi milion zpráv typu - ,,Zavolej! - Kde jsi? - Žiješ ještě?! - Co se stalo!"
Zakřenila jsem se na obrazovku, je skvělé mít takovouhle kamarádku! Mé myšlenky se zatoulaly k Tess. Jak se asi má? Chybím jí? Myslí na mě někdy?
Zastesklo se mi po ní, vyrůstali jsme spolu a nikdy jsme od sebe nebyli odloučené déle než den.
Ví o mě naprosto všechno, tedy tak to alespoň vždycky bývalo.
O mém novém životě, nesmí vědět zhola nic!
Vyťukala jsem jednoduchou a prostou zprávu ,,Povím ti všechno ve škole." a mobil jsem opět hodila na stolek. Nechci s ní teď mluvit, nechci nic, jen ležet a ponořit se do toho božského ticha.
Na Willa, jsem ani nepomyslela a byla jsem za to na sebe náležitě pyšná! S naprostým klidem, jsem si lehla a uvolnila všechny svaly v těle, jako by to tělo ani nebylo moje. Jediné co bylo slyšet, byl můj klidný dech.
Neustále jsem si přehrávala všechna má setkání s Jiskrou. Jak mě zachránil před lovci, jak jsme spolu ovladali živly i to, jak se na mě naposledy díval za bouřky v lese.
Neustále mou pozornost poutaly ty jeho oči. Nádherné rudooranžové oči s žlutými paprsky a ....
S trhnutím jsem se posadila. Na mém stolku vibroval telefon a ticho pokoje rušilo hlasité vyzvánění.
Zaťala jsem čelist a vzala ten zatracenej krám do ruky. Čekala jsem že to bude Mia, ale nebyla. Sledovala jsem obrazovku neschopná se pohnout. Tupě jsem zírala na ty čtyři písmena.
Will
Jako bych se probrala z tranzu. Zamračila jsem se, vytípla hovor. Znovu se v pokoji rozhostilo to božské ticho. Položila jsem se zpátky na postel a zavřela oči. Konečně když jsem ho dostala z hlavy!
Netrvalo to ani deset vteřin a můj mobil mi oznámil příchozí zprávu.
Nedalo mi to a podívala jsem se od koho je. Moje nálada se ještě zhoršila.
Zase on! Neotevřela jsem jí a vypnula zvonění. Nezajímalo mě co mi chce říct, bylo mi to naprosto volný.
Potichu jsem zavrčela.
,,Dej mi pokoj!"

Čím více se blížila ona osudná hodina, tím víc jsem byla nervózní. Odbila půl jedenáctá a já se jako vždycky potichu plížila oknem ven.
Sedla jsem si na větev a svěsila se dolů, pustila se a ladně dopadla no vlhké trávy. Pomalu jsem se vydala k brance. Vykoukla jsem přes plot, nikde nebyla ani noha. Lampy osvětlovaly jednotlivé úseky chodníku a silnice, tma pohlcovala okolí, vypadalo to, jakoby nic kromě těch několik ozářených kruhů neexistovalo. Noční obloha byla poseta miliony a miliony hvězd, dorůstající měsíc se schovával za jediný mráček na obloze, nikde se nepohl ani lísteček.
Ticho doprovázelo jemné šumění vzdáleného potoka, ale lidské ucho by ho jen sotva slyšelo.
Nikam jsem nechvátala, netušila jsem co se bude dít a nevadilo mi že se zpozdím.
Vstoupila jsem do lesního houští, díky mým smyslům jsem nepotřebovala svítilnu a byla jsem za to vcelku ráda.

Převtělila jsem se a protahla se ve svém zvířecím těle. Schovala jsem své oblečení a boty a zadívala se do tmy.
Tak jo! Jdu na to! Zhluboka jsem si odfoukla a vyrazila.
Cestu k jeskyni znám nazpaměť, trefila bych tam i poslepu. Protahovala jsem to co nejdéle to šlo, ale i tak se můj čas neúprosně krátil.
A bylo to tady, stála jsem před vchodem do jeskyně a cítila jsem jeho přítomnost. Intenzitu tepla vycházející z jeho těla.
Nakoukla jsem dovnitř a viděla jen jeho žhnoucí oči.

Omlouvám se za zpoždění, bylo toho na mě moc :)

Ann