Předurčeni pro srst

54.

Nevěřícně jsem na něj zírala. Chytl mě za ruku a stáhl do svého úkrytu. Tentokrát jsem se nechala, ani jsem nebyla schopná se bránit a upřímně, ani jsem nechtěla. Sedl si na zem s stáhl mě do své náruče. Jeho náhlá vřelost mě překvapila.
Jen tak, jako by po lese neběhali vlci, v autě se neschovávala na smrt vyděšená Mia a někde tu nechodil Jack s puškou v ruce, jsem seděla ve Willově objetí. Jemně mě hladil po zádech. Nedokázala jsem se uvolnit.
Kde se tady vzal? Viděl moje oči? Viděl že mi modře zářily ruce? Ani jeden z nás nic neřekl, přesto jsme oba chtěli odpovědi. Cítila jsem, že je nesvůj, nepravidelně dýchal a měl zrychlený tep.
Odtáhla jsem se od něj a pohlédla mu do očí. Pohled mi opětoval, ale pořád nic neříkal.
,,Co tady děláš?" Nedalo mi to, byla to jedna z hlavních otázek, na které jsem si nedokázala odpovědět.
,, Sedím na zemi a dívám se na tebe." No jasně, vyhýbavá odpověď! Co jiného jsem čekala. Hodila jsem na něj pohled, jasně říkající ,,Ha ha ha, moc vtipné."
,,Co děláš tady v lese, takhle večer a za bouřky?!" Upřesnila jsem svou otázku.
Roztomile se pousmál.
,,Byl jsem běhat a zastihl mě déšť. Potom jsem narazil na čerstvé vlčí stopy a tak jsem se tady schoval. Najednou si se objevila ty a jak je vidět, právě v čas jsem tě stáhl k sobě. Mohla si zemřít! Jen jsem nečekal, že se budeš tak moc bránit. "
Řekl to naprosto vážně a bez mrknutí oka. Jestli mi neříká pravdu, je vynikající lhář.
No vypadá to, že si ničeho nevšiml.
Dost se mi ulevilo!
,,Co tady vlastně děláš ty?"
Cítila jsem na sobě jeho zkoumavý pohled. No co řeknu mu pravdu.
,,Jack mě a Mie nabídl, že..........." Pověděla jsem mu, skoro celou pravdu, je fakt že pár věcí, jsem vynechala, ale přece mu nemůžu říct, že jsem byla připravená i zabít, kdyby to bylo potřeba.
Přitiskl si mě víc k sobě a jeho rty se jemně dotýkaly mého ucha.
S každým Willovým výdechem, mnou projela ledová vlna. Cítila jsem jeho horký dech na mém krku, až se mi z toho ježily chloupky na zátylku.
Všechno ze mě opadlo, strach, nejistota, stres i pocit samoty, který jsem měla od doby, kdy mi zavraždili babičku.
Schoulila jsem se do jeho náruče a nasála tu nádhernou vůni. Jeho ruce se obtočily kolem mého těla. Zavřela jsem oči.
Ztratila jsem pojem o čase, prostoru i situaci.
Najednou to byl jen Will a já.
Nic a nikdo jiný.
Zavití které se ozvalo přímo nad námi, mě vrátilo zpátky do reality. Trhla jsem sebou.
Sakra co to tady vyvádím! Vymanila jsem se ze Zelenoočkova sevření a vyskočila na nohy. Zatvářil se docela popuzeně a neochotně se zvedl. Nad našima hlavama se ozvalo vrčení a skřípění drápů o skálu. Několik kamínků spadlo přes převis k našim nohám.
Ani jsem si nevšimla, kdy se znovu rozpršelo.
Will mě chytil za ruku a propletl si prsty s mými.
,,Poběž!" Zašeptal. Na nic nečekal a vyrazil. Rozběhl se, cukl semnou tak, až jsem se málem rozplácla, ale rychle jsem s ním srovnala krok.
Než mě vtáhl do vzrostlého houští, ještě naposledy jsem se ohlédla na mýtinu.
Na skalním převisu stálo mohutné zvíře s rudou srstí.