Předurčeni pro srst

Nekonečná bouřka

,,Jiskro." Zašeptala jsem.
Díval se mi zpříma do očí, ale něco v nich mi bylo cizí, neznámé, skoro jakoby to ani nebyly jeho oči.
Věděla jsem že mě slyšel, jen co jsem vyslovila jeho jméno, zakmital ušima.
Naklonil hlavu nastranu, vypadalo to, jako by mi nerozuměl.
Připadal mi, jako někdo úplně cizí.

S Willem jsme běželi lesem, prodírali se houštím a přeskakovali kořeny. Nepřestávalo pršet a mi oba jsme byli promočení až na kost. Mokré oblečení se mi lepilo na holou kůži a o vlasech nemluvě. Zelenoočko na tom nebyl o moc lépe.
S každým krokem se mi v botách tvořilo koupaliště. Už bych tam mohla chovat i rybičky.
Uběhli jsme pěkný kus cesty a Will konečně zpomalil, až zastavil úplně.
Celá udýchaná jsem se opřela o strom. Ledový vzduch mi putoval do plic a ven.
Jestli ani po tomhle nebudu nemocná, tak už nikdy.
,,Proč vlastně utíkáme, nikdo a nic nás nepronásleduje."
Vysoukala jsem ze sebe a dalo to vážně zabrat!
Někde za mými zády se ozvala střelba. Trhla jsem za tím zvukem hlavou.
,,Jack!" Vydechla jsem. Pane bože! Co když zabije Jiskru?! Co když on zabije Jacka?!
Další a další výstřeli doprovázelo vrčení motoru a kovové řinčení.
Lovci! Našli Jiskru! Nesmí ho chytit, nebo dokonce zabít!
Nespočet mužských hlasů křičících jeden přes druhého a další střelba. Nad hlavou jsem uslyšela hučení. Panel světla pročísl les a přesouval se dál a dál. Vrtulník? Oni mají i vrtulník?!
,,Právě proto!" Odpověděl na mou otázku Will. Popadl mě za ruku a společně jsme se rozběhli. Ztratila jsem pojem o čase, netuším jak dlouho, ani kam jsme utíkali.
Všechny svaly mě pálili, píchal mě bok a dechu se mi nedostávalo. Čekala jsem, že každou chvíli vypustím duši. Pot mi stékal v drobných pramínkách po zádech. Vlasy se mi lepily na čelo a déšť nám útěk moc neulehčoval. Často jsem já, nebo Zelenoočko uklouzli a kolikrát jsme se málem váleli na zemi. Jediná výhoda tohohle psího počasí je ta, že dokonale zničí veškerou pachovou stopu a otisky v hlíně.
Sem tam nebe pročísl blesk a nočním tichem zahřměl hrom.
Už nějakou dobu jsem neslyšela nic, co by naznačovalo něčí přítomnost.
Žádná střelba, žádné stroje, ani vlci.
Will se najednou zastavil, nečekala jsem to a tak jsem narazila do jeho zad.
,,Promiň." Špitla jsem celá rudá. Nic neřekl, jen se roztržitě rozhlížel po okolí.
,,Pojď, už je to jen kousek." Povzbudivě se na mě usmál a vydal se dolů z kopce, odkud bylo slyšet šumění vody. Z ničeho nic mi podjela noha, nepodařilo se mi to ustát a letěla jsem vstříct tvrdému přistání. Pevně jsem sevřela víčka k sobě.
To ale nenastalo, pomalu jsem otevřela oči. Will mě držel za pas, sám byl opřený o kmen stromu. Polil mě stud. Nevěděla jsem kam se mám dívat a tak jsem přejížděla pohledem po všem co bylo okolo.
Bože jsem takový kopyto! To se může stát jen mě!
,,Promiň." Nezvózně jsem se od něj odtáhla.
,,Přestaň se mi pořád omlouvat." Mrkl na mě.
,,Pojď, ale opatrně." Smál se a já ještě víc zrudla. Když jsme se konečně dostali dolů. Našla jsem cíl naší cesty. U rozprouděné řeky stál starý dřevěný seník.

Ahojky ;) tak co myslíte? Kdo je Jiskra? Co se stane mezi Willem a Elenou? Je pravda že byl běhat? Opravdu neviděl Eleninu přemněnu?

Ann