Předurčeni pro srst

57.

Opatrně mě vytáhl na nohy.
Jeho slova se mi neustále přehrávala v hlavě. I přes to, že jsem se před chvilkou málem utopila, se mi na tváři usadil úsměv.
Znovu se zablískalo, všude okolo se proháněl ledový vítr. Začala mi být zima a mokré oblečení, které se mi lepilo na holou kůži, tomu moc nepřidávalo.
Rozklepala jsem se a nešlo to zastavit.
Doběhli jsme k starému dřevěnému seníku. Will mě popostrčil k žebříku. Vylezla jsem nahoru a po několika marných pokusech otevřít strouchnivělé dveře, jsem slezla.
,,Nejde to." Jen se na mě povzbudivě usmál a vyhoupl se na mokré stupínky.
Vší silou uhodil do pantů, co drželi těch několik prkýnek. Chvilku se nic nedělo, ale potom se ozvalo nepříjemné zavrzání a dveře se otevřely. Zelenoočko zmizel uvnitř a já začala stoupat za ním. Jeho stín se objevil z temnoty a natáhl ke mně ruku. Chytla jsem se jí a on mě vtáhl do černočerné tmy.
Ucítila jsem pod sebou seno. Déšť bubnoval o střechu a sem tam se ozvalo zavrzání, jak se vítr opřel o starou stavbu. Bylo tady celkem teplo, teda oproti tomu, jak bylo venku. Schoulila jsem se do klubíčka a snažila se zahřát, zuby mi jektaly, byla jsem prokřehlá na kost. Willa jsem nikde neviděla, jen jsem slyšela, že tam něco štrachá.
Najednou se v temnotě rozzářilo jemné žluté světlo. Trhla jsem za ním hlavu.
Co to sakra je?
Zelenoočko vylezl zpoza kupky suchého sena s malou lampičkou, ve které hořela svíčka a v ruce držel tmavý batoh. Svezl se ke mně a svítilnu zavěsil na hřebík, přibitý nademnou.
Rozepl zip a vyndal nějaké oblečení.
,,Na vezmi si to a převlékni se." Podal mi tričko a sám se otočil, abych měla nějaké to soukromí.
Sundala jsem si mokré tílko i podrpsenku. Rychle jsem si natáhla půjčené triko. Bylo tak velké, příjemně hřálo a co bylo nejlepší, nádherně vonělo.
Rozvázala jsem si tkaničky a vyzula si boty, stáhla jsem si ponožky i kalhoty. Všechno to bylo tak mokré, že by se to dalo ždímat. Rozpustila jsem si vlasy, aby rychleji uschly a několikrát je prohrábla.
Se svými věcmi jsem se obrátila k Willovi. Zamrazilo ve mě, ale docela příjemně. Byl ke mě otočený zády a zrovna si přes hlavu přetahoval promáčené triko. Na jeho nádherně vypracovaných zádech se rýsoval nespočet svalů. Ani jsem nedýchala, jen jsem tam seděla a sledovala, jak po jeho opálené kůži tancují stíny doprovázené žlutými plamínky. Prohrábl si vlasy, několik kapek se rozlétlo do stran.
,,Pročpak se na mě díváš?" Prolomil ticho doprovázející déšť. Trhla jsem sebou, celá zrudla a pohledem bloudila všude okolo.
Jak to věděl? Viděl mě snad?
Po očku jsem po něm mrkla. Díval se na mě a sladce se usmíval. Rychle jsem uhnula očima. Rozesmál se.
Mysli...mysli....odveď pozornost ...zamluv to....!
,,Jak si věděl, že tady ty věci jsou? Kde se tu vzaly?"
Zakřenil se.
,,Já jsem je sem přinesl. Občas tady přespím."
Nechápavě jsem pozvedla obočí. Smutně se usmál.
,,Docela často u nás doma bývá dusno. Moc si nerozumím s tátou a tak jsem rád, když můžu vypadnout někam ven."