Předurčeni pro srst

89.

Nebyla jsem schopná se pohnout, skoro jsem ani nedýchala, jak zmatená, překvapená a vyděšená jsem byla. Ne jen že mě pronásleduje ten cizí neznámý, který se vždy objeví jako mlha a stejně tak i zmizí. Teď mě ze zahrady sledují dva jedinci mého druhu, je jeden z nich i můj cizinec? Přivedl si svou smečku? Nebo je to někdo úplně jiný?
Začínala jsem se do toho pěkně zamotávat!
Téměř nepatrně jsem se nadechla a stále upřeně sledovala střídavě oba páry očí. V domě byla naprostá tma a ticho, krev v žilách mi trnula, ale chloupky vzadu na šíji se mi ježili, jako když malé dítě tahá kočku za ocas. Ještě jsem úplně nebyla zotavená, z nečekaného útoku od lovců a jejich nové zbraně, ale mé tělo bylo připravené se bránit. V puse jsem cítila nepatrný náznak špičáků a tlak na mé páteři mi dával najevo, že se během vteřiny mohu převtělit. Zatnula jsem ruce v pěst a bedlivě naslouchala.
Sem tam jedeny oči zmizely, když nezvaní hosté zamrkali. Uvědomila jsem si, že se nedívají přímo na mě, ale obhlíží dům a zahradu.
Že by mě neviděli? Vlčí oči jsou o něco bystřejší, ale vypadá to, že jsem jejich pohledu unikla. Na zahradu nepatrně dopadalo žluté světlo z pouliční lampy před domem, obloha byla pod mrakem a nikde nebyla ani hvězdička, to je ideální čas na obchůzku teritoria.
Snažila jsem se co nejvíce uklidnit, abych potlačila vrčícího vlka ve mě a oni mě nevycítili. Pokud zůstáváme lidmi, málo kdy se stane, že nás odhalí, náš osobitý pach je překryt a zamaskován. Srdce mi tlouklo jako o závod, cítila jsem jak mi adrenalin zaplavuje tělo.
V nepatrné světle se dalo rozeznat, jak se pozorně rozhlížejí a větří ve vzduchu, pomalu se přesunuli a tím mi zmizeli z dohledu. Potichoučku jako myška jsem vycupitala z obýváku, šla jsem tak tiše, abych na studeném linu nevydala ani hlásku. Prakticky jsem se vznášela nad zemí, ani jsem nedýchala, jak napnutá jsem byla. Skoro jsem vyběhla schody do druhého patra, díky bohu, že nevržou! Proplížila jsem se kolem ložnice tety až do pokoje pro hosty, odkud bylo oběma okny vidět na příjezdovou cestu a silnici. Neslyšně jsem se přikradla k oknu, ale ne moc blízko, aby mě neosvítily lampy. Přitiskla se zády k chladné zdi a zírala dolu, k našemu plotu.
Dva černé stíny se plížily a schovávaly do temných koutů, které vrhal dům a okolní zeleň. Neustále se kolem sebe rozhlížely a čmuchali jak lovečtí psi. Sem tam se ve tmě zableskly jejich žlutě žhnoucí oči.
Skoro jsem nedýchala, jak jsem byla napnutá, pevně jsem zrývala nehty v pěst a neustále se uklidňovala, abych mě můj vlčí pach neprozradil. Vypadalo to, jako by něco hledali. Nebo někoho? Nad tou představou mi naskočila husí kůže, ani jsem se nepohnula.
Na chvilku mi oba zmizeli z dohledu, nikde jsem je neviděla, zběsile jsem očima přejížděla po zahradě a silnici, jestli se někde neobjeví. Nic! Přejel mi z toho mráz po zádech.
,,Kde sakra jsou?" Opakovala jsem si v duchu pořád dokola. ,,Přece nemohli jen tak zmizet!" Tyto dvě myšlenky se mi v hlavě točily pořád dokola, jak vteřiny ubíhaly, má panika narůstala. Zrychlil se mi dech, na sucho jsem polkla a bolestivě si zaryla nehty do dlaní.
Hrobové ticho noci jako blesk prořízlo ostré zavytí. Trhla jsem hlavou směrem, odkud se to ozvalo. V nepatrném světle se zaleskly bělostné tesáky a mě spadl kámen ze srdce, opět jsem je viděla a dokázala jsem se na ně zaměřit.
Několik vteřin bylo ticho, ale pak se okolní psi rozštěkali a začali odpovídat vlastním jazykem. Jejich vytí není moc odlišné od našeho, obyčejný člověk by ho nerozeznal, ale pro nás to je jako free WIFI. Nepředáváme si tím přímo slova, nebo věty, ale signály, kde jsme, co se děje, naše pocity.
Předávají svojí polohu, někomu právě sdělili, kde je mají hledat. Ladně jako závodní koně přeskočili plot a jako by nic, se postavili doprostřed silnice, přímo pod lampu.
Co to dělají? Vždyť jsou teď přímo na očích, proč to se do teď schovávali, když se najednou ukazují?
Z postranní ulice se k nim přidal další vlk. Byl mnohem větší než ti druzí dva, mohutný a na první pohled silný. Sledovala jsem jeho ladné pohyby a byla jimi fascinovaná. Byl mi tak pově..........  Jiskra!  Málem jsem to vyhrkla nahlas. Pevně jsem se kousla do jazyku, abych se neprozradila. Zaplavila mě příjemná vlna, tak dlouho jsem ho neviděla a teď se jen tak objeví před mým domem.
Vypadalo to, jako by se na něčem nemohli shodnout, jeden z těch dvou, co obhlíželi dům na Jiskru zavrčel a dost výhružně vycenil tesáky, ten po něm během vteřiny chňapl a těsně u jeho krku naprázdno cvakl tesáky. Jeho protivník se okamžitě přikrčil, stáhl uši i ocas a dával jasně najevo svou podřízenost.
Štěkot a vytí okolních psů, probudil jejich páníčky a v několika domech se rozsvítila světla. Ještě několik vteřin se trojice zdržela na světle, pak společně zmizeli směrem od centra k blízkému lesu.
Zůstala jsem nehybně stát a napětí v mém těle se postupně uvolňovalo, zhluboka jsem se nadechla a svezla se po zdi na zem. Až teď jsem si začala uvědomovat, jaká mi je vlastně zima. Na to, že se blíží léto, je dnes neobvykle chladná noc. Přitáhla jsem si nohy k bradě a rukama schovala promrzlé prsty na nohou, a bradu si opřela mezi kolena.
Trochu jsem se třásla, ale nevěděla jsem, jestli zimou, nebo tím šokem. Byla jsem ráda, že mě dole neviděli, ale na druhou stranu mi vrtalo hlavou, proč tady byli a koho, nebo co hledali.
Dlouze jsem zívla, div jsem se sama nespolkla. Musím rychle do postele a pořádně se konečně vyspat!

Položila jsem své zmrzlé tělo do postele, zavrtala se do peřiny a zabořila se do polštáře. Není nic lepšího, než postel! Jen co jsem zavřela oči, cítila jsem, jak mě únava vtahuje do říše snů, ale nepříjemný pocit, že se na mě někdo dívá, tu byl a asi se ho už dneska nezbavím. Chci normální život! Být jako ostatní! Žádné zabíjení, žádné smečky ani lovci, žádné smrtící zbraně, ze kterých můžu i zešílet! Jen škola, kroužky a kluk, trochu té nešťastné lásky a šikany.
Začínala jsem litovat, kým vlastně jsem!

Omlouvám se, že jsem tak dlouho nenapsala, ale teď o prázdninách to doženu :) Děkuji všem za trpělivost a pochopení :*

Ann