Předurčeni pro srst

79.

Ještě dlouho jsem zůstala schovaná za vyčnívající skálou. Ležela jsem na studené zemi, se zavřenýma očima a třídila své myšlenky.
Okolo mě se rozprostírala neproniknutelná tma a to ticho mě hladilo po duši. Naprosto jsem se uvolnila a nechala všechny mé svaly, aby jen tak bez hnutí nabíraly nových sil.
Jen mé myšlenky jsem nedokázala zastavit, neustálý příval informací se ve mě mísil a já to nedokázala vypnout.
..... takže, Jiskra a jeho smečka musí být nějaká rodina z tohohle zpropadenýho města a stejně tak i lovci ... ti vymysleli novou zbraň, která ti může vyrvat tvého vnitřního vlka, čímž by mohli náš druh naprosto vyhladit ... lovci mi jsou na stopě .... a Will je idiot...
Myslím, že jsem to celkem dobře schrnula. Zhluboka jsem vydechla.
Proč chtěl asi Jiskrův otec, tak naléhavě svého syna vidět? Stalo se něco dalšího o čem bych měla vědět? Co asi dělá ten blbec Zelenoočko?
Aniž bych chtěla, se mé myšlenky opět zaměřily na Willa.
Na ty jeho nádherné oči a jak se na mě sladce usmíval. Když si mě k sobě jemně přitáhl a políbil.
Přeběhl mi mráz po zadech a v mém těle se rozlilo blažené teplo. Oçi jsem měla pořád zavřené, ale najednou se mi před nima probleskl jakýsi obraz.
Jako by to byl sen!
A znovu! Byl jasnější než poprvé! Jako bych stála u nějakého oltáře,  vedle mě seděl ten černý vlk co přišel pro Jiskru .... po několika vteřinách mi vidina zase zmizela.
Tma se rozestoupila a byla jsem tam znovu.
Všude okolo mě byly narostlé stromy, tvořily kruh, ne to nebyl jen kruh, jsou to hodiny. Dvanáct kmenů tvořící ciferník a uprostřed něj ohromný kámen. Měsíc jakoby ukazoval čas, svítil v jednom pruhu a ukazoval půl dvanácté.
Před balvanem stál obrovský šedý vlk s bílým pruhem za levým uchem...
Znovu jsem se propadla do temnoty jeskyně.
Co to má být? Sen? Halucinace? Nebo mi cvalko v bedně a já se dočista pomátla?
Netrvalo to dlouho a znovu se mi probleskla tatáž scéna. Zmateně jsem se rozhlédla. Nebyl tam nikdo a nic co bych znala. To místo mi nebylo ničím povědomé. Pohledem jsem se zastavila na svých vlastních tlapách a zalapala po dechu. Měly být bílé, nádherně zářící ve tmě, ale nebylo tomu tak.
Zírala jsem na ně a neschopná se hnout, byly rudé!
Pane bože! Já nejsem ve své kůži! A to doslova!
Probleskla jsem se zpět a s hrůzou otevřela oči. Vyskočila jsem na všechny čtyři a zhluboka oddechovala. Od tlamy mi ucházela jemná pára, zaryla jsem drápy do tvrdého kamene, až to zaskřípělo. Několikrát jsem rychle zamrkala, abych se provrala.
Jak ... co se to....
Zavrtěla jsem hlavou, abych si utřídila myšlenky.
Přenesla jsem se do Jiskrovi hlavy! Viděla jsem to, co on! Byla jsem tam s ním, ale vlastně jsem tam nebyla!
Tlama se mi roztáhla do širokého úsměvu. Zaplavilo mě nekontrolovatelné štěstí. Několikrát jsem se zatočila dokola, jako malé štěně. Skákala jsem a válela se po zemi.
Nevím proč, ale prostě mi to udělalo takovou radost, že jsem to prostě nemohla zastavit.
,,Jak si to udělala?" Ozval se jeho hlas v mé hlavě. Byl stejně překvapený jako já.
,, Netuším, prostě se to stalo."

Crrrrrrr..... bože jak já nenavidím vstávání. Pomalu jsem se doplazila do koupelny. Jediný pohled do zrcadla mi stačil na to, abych věděla, že vypadám jak smrt. Zarudlé oči a pod nimy pytlen nepřítomný pohled, rozcuchané vlasy no je vidět, že jsem toho noc nenaspala.

Crrrrrrr ...... ten strašný zvuk mi rval uši. Zase jsem tady, chodba hemžící se puberťáky co se tlačí do tříd. Nespočet pachů, které útočily na můj nos, bylo mi z toho trochu blbě. Pomalu jsem si vyndala učebnice ze skříňky a zamkla ji. Nikam jsem se nehnala, narozdíl od ostatních. Chodba se vylidnila a já po ní kráčela sama, poslední zvuky doznívaly. Tiché klapání mých bot se rozeznívalo a odráželo od stěn.
Přede mně se postavil můj největší nepřítel ....... schody!
Byla jsem utahaná jen z pohledu na ně. Zívla jsem si a začala stoupat.
V přízemí bouchly dveře, něčí funění a rychlý běh rozerval to božské ticho. Nezrychlila jsem, můj pravidelný rytmus, co schod to minuta mi vyhovoval.
Ten blázen co po ránu běží a ještě do schodů, už byl skoro za mnou. Do nosu mě udeřil známý pach, moc dobře jsem věděla, kdo je zamnou.
,,Ahoj Mio." Pozdravila jsem jí a snažila se znít vesele. Popadla mě za ramena, otočila k sobě a pevně objala.
,,Slyšela jsem, co se stalo. Moc mě to mrzí zlato." Nedokázala jsem svůj nucený úsměv udržet.
,,Je to idiot! Vůbec se kvůli takovýmu blbečkovi netrap! Nestojí za to!"
S těmito slovy mě zmáčkla ještě pevněji. Zabořila jsem hlavu do jejích rozpuštěných vlasů a vydechla. Mám jí tak moc ráda!

,, Může k tomu ten idiot taky něco říct?"

Ahojky ;) vím, že jsem dlouho nevydala, ale prostě to nešlo, nebyl čas :)
Chci vás poprosit, neptejte se kdy bude další díl, kolikrát to nevím ani já :D

Ann