Předurčeni pro srst

Jestli to udělá, jinou šanci nedostane!

Strnula jsem, Mia to cítila a na chvilinku mě k sobě ještě pevněji přimáčkla, potom se odtáhla a povzbudivě se usmála. Chytila mě za ruku a otočila se na nově příchozího, já tam jen stála a zírala do země. Pereferně jsem ho viděla, jak stojí pod schodama, moje celkem průměrná nálada byla ta tam. Stisk na mé ruce zesílil a znovu se uvolnil, cítila jsem zuřivost, která přímo sálala z mé kamarádky. Odhodlaně se na něj obořila.
,, Ne nemůžeš, nechce s tebou totiž mluvit!" Měla pravdu, nemám zájem poslouchat jeho trapné výmluvy o tom, že to vůbec nebylo tak jak to vypadalo.  Dívala jsem se všude okolo, jen ne na něj i to smítko prachu na zemi najednou působilo tak zajímavě a poutavě.
,, Co kdyby mi to řekla sama, chci to slyšet od ní." Mia se vedle mě nafoukla jako balon a už, už  ho chtěla seřvat jako malého kluka, ale já jí jemně zatahala za ruku. Otočila se ke mě, pokusila jsem se vykouzlit co nejvíce věrohodný úsměv, abych jí dala najevo, že to zvládnu sama. Trhaně jsem se nadechla a polohlasně zašeptala.
 ,,Nechci s tebou mluvit."
Má kamarádka se narovnala a hrdě vystrčila bradu v před, bylo vidět, že je na mě hrdá. Zle se na Zelenoočka zašklebila a táhla mě pryč, udělala jsem ani ne tři kroky, když mě zastavilo jeho zoufalé zasténání. ,,Eleno prosím!" Znělo to, jako kňučení týraného štěňátka, jako bych přimrzla na místě, neschopná slova ani pohybu. Mia mě zatahala za ruku, jen jsem nepatrně zavrtěla hlavou, že nemůžu. Chvilku nerozhodně stála, potom mě objala a zašeptala mi do ucha.
,, Drž se zlato, jestli ti jakkoliv ublíží, tak ho zabiju, ju?" pevně mě stiskla, přeměřila si Willa pohledem, který jasně říkal ,, Dávej si na mě pozor" vyběhla zbývající schody a zmizela. trochu jsem litovala toho, že jsem jí poslala pryč.
Nic jsem neudělala, nic jsem neřekla, jen jsem tam k měnu stála, otočená zády a čekala co bude. Naslouchala jsem svému pravidelnému oddechování, chodba zůstala ponořená do ticha, nikdo kromě nás dvou tam nebyl. Sledovala jsem spárování mezi dlaždicemi na kterých jsem stála, neunikla mi žádná skulinka, rýha ani prasklina. I když jsem dělala, jak moc mě zajímá zdejší podlaha, všechny mé smysly byly zaměřeny jen na něj.
Celým mým tělem projela ledová vlna. Pohnul se! Stoupl si na první schod a pokračoval vzhůru, s každým jeho krokem, mnou vystřelil výboj. Pomalu se přibližoval, čím byl blíže tím hůř se mi dýchalo.
Můj spropadený rudník se stahoval jako svěrací kazajka, jako by nechtěl propustit žádný vzduch a tím mě odsoudil k jisté smrti. Rozklepala jsem se, abych zakryla svůj současný stav, sevřela jsem ruce v pěst.
Hlavou se mi honilo nespočet myšlenek a jedna křičela přes druhou.  Co mi chce vysvětlovat? Jak to bylo super, když se s ní cucal? Nebo jak ho to mrzí? Mám ho vůbec poslouchat? Mám mu věřit? Opravdu s ním chci mluvit? Co kdybych mu dala facku? Mám na něj křičet? Byla bych toho schopná? Mohla bych teď prostě utéct?
Tu poslední možnost  jsem rovnou zavrhla, byla jsem ráda že se ještě držím na nohou, natož abych běžela! Už byl skoro u mě, zbývalo mu pár schodů, slyšela jsem jak tiše oddychuje, jak mu s každým krokem zavrzají boty a zašustí nějaký pytlík, nebo taška v batohu.
Poslední krok.
Ovanula mě jeho nádherná vůně, jakoby to byl spouštěč pro mé dýchání, kyslík se plnými doušky hrnul do mých plic. Byl tam, stál za mnou, podvědomě jsem věděla, že mě propaluje očima, cítila jsem jak se na dívá. Natáhl se ke mě a přejel mi prsty po ruce, ucukla jsem. Zabolelo mě u srce, jako by mi do něj vrazil dýku. Na nic nečekal, chytl mě za zápěstí a otočil k sobě. Od mé ruky mi rozlilo teplo jeho těla do mého.
Hned se mi vybavil ten večer v seníku, když si mě k sobě přitáhl a já se mu schoulila v náručí. Byl tam i s ní? Taky spolu usínali jako my dva? Nasadila jsem nečitelný výraz a dál zírala mimo něj.
,,Prosím, nech si to vysvětlit." Zašeptal, čekal mou reakci, nepřestával mě sledovat, věděla jsem, že musím alespoň něco udělat. Otočila jsem se a poprvé od jeho sobotní zrady se mu zadívala do očí. Proběhla v nich úleva, ale hned jí vystřídal smutek a vinna. Jako by zapomněl mluvit, několikrát na prázdno otevřel pusu. Nakonec nervozně přešlápl a vysoukal ze sebe. ,,Běžel jsem za tebou, ale někam si mi zmizela."
Vážně tímhle začal? Rozhodla jsem se, že mu to nijak neulehčím a dál jsem se na něj mlčky dívala.
,,Já... moc mě to mrzí, ale nebylo to tak jak si myslíš!"
Ani jsem nečekala jinou větu....ne vážně? takže se mi to jen zdálo, že jste se líbali?
,,Když si odešla na záchod, tak se ....." Někdo nás přerušil, byla jsem tak rozčilená, že jsem ho ani neslyšela přicházet. 
,,Wille! Mám pocit, že porušuješ jistý zákon!" Oba dva jsme vzhlédli, polapily mě ty nechutné, ledově černé oči. Zamračila jsem se na něj, ale on se jen svůdně usmál.
,,Teď ne Nicku!" Zavrčel Zelenoočko.
,, Nechám si to pro sebe, ale hni sebou a padej do třídy!" Jak já ten jeho slizkej hlas nenávidím! Jestli mě tady teď nechá stát, jestli to udělá, jinou šanci nedostane!

Nerozhodně se na nás střídavě podíval, nakonec mě obešel, vyběhl schody a zmizel za rohem.