Předurčeni pro srst

87.

Celá se nekontrolovatelně klepu, svírám dlaně v pěst a hned zase uvolňuji, snažím se pravidelně dýchat, ale návaly bolesti mi to znemožňují. Upřeně zírám na chladný beton pode mnou, tak tak mě mé ruce drží, abych nespadla, palčivá bolest v puse, mě donutila zaúpět, to co jsem ze sebe vydala, ale znělo už spíše jako kňučení. Malá kapička vody se roztříštila o zem, další a další, s vypětím všech sil jsem si setřela čelo, celá jsem se potila, jak se mé tělo bránilo proměně.
Nedokázala jsem logicky uvažovat, v mé hlavě se to překřikovalo jedno přes druhé. Nejtěžší boj, který může člověk svádět, je boj sama se sebou a to se ve mě teď právě odehrávalo. Jedna má část křičela bolestí a věděla že nesmí povolit, jinak bude po všem a ta druhá mi s klidem radila, ať se nebráním, uleví se mi, všechno bude v pořádku, vlastně to ani nic není, stačí povolit. Jako by se hádal ďáblík a anděl.
,, Nepřestávej! Braň se, nesmíš se tomu poddat!" ,,Nemá cenu se to snažit ovládnout, stejně jednou povolíš, tak proč ne teď? Stojí ti to za to? Ta bolest, utrpení......"
Bezmocně jsem zavrčela.
V puse se mi začala hromadit železitá pachuť krve, s odporem jsem si odplivla. Malá kaluž krve obarvila zchátralý beton pode mnou. Tmavá, až skoro černá krev se leskla v světle nedaleké lampy.
Přišla další vlna a mě se podlomily ruce, chvilku se nic nedělo, ale já věděla že přijde bolestivý pád, mé tělo se velmi brzy setkalo s tvrdou zemí. Jako by mi někdo přes páteř projel ostrým nožem, přeřezal svaly na nohou a rukou a vytahoval je na všechny strany. Přetočila jsem se na záda, studená zem na chvilku zmírnila tohle týrání, to se ale hned vrátilo a s větší verbou mi drásalo tělo zevnitř.  Jak jsem se bránila přeměně, tak se mi pořád dokola lámaly všechny kosti v těle, před očima jsem měla tmu, žaludek se mi obracel a já čekala že vyzvracím všechny vnitřnosti. Ležela jsem na zemi a mé tělo se zmítalo pod nátlakem neustávajících křečí. Pomalu mi začalo docházet, jak to Jiskra myslel. Bolest na chvíli zesílila a donutila mě vykřiknout. Měla jsem pocit, jako by mi někdo řezal uši, pomalu vjel do masa a protáčel čepel nože na obě strany, slyšela jsem všechno, bzučení lampy, jedoucí auta nade mnou, tikání semaforu i to že někomu spadly klíče na zem. Veškeré zvuky mi řvaly v hlavě, jako bych stála přímo u ohromných reprákům.
 Mé myšlenky se stočili k Jiskrově sestře a všem vlkodlakům, kteří tohle museli a musejí podstupovat, stejně jako teď já.  Můžou být v nebezpečí, protože ta bolest znamená přítomnost lovců. Jsou taky takhle bezbranní? Působí ta zbraň na nás všechny? Nebo jí musejí zaměřit jen na jednu oběť.
Pokusila jsem se vstát, ale další vlna bolesti mě poslala zpět na zem. Nevydržím to. Ještě chvíli bude ta bolest pokračovat a já to prostě nevydržím. Už to nejde ovládat, hlasitě kňučím a mé drápy skřípějí na betonové podlaze a vydávají strašlivý zvuk. Z očí mi tečou slzy, nebráním jim, nechávám je, tenounké pramínky mi stékají po tvářích, přes uši, až do vlasů.
Ať už to vypnou, prosím ať si pro mě přijdou, já chci zemřít..... přeju si smrt....... těším se na ní. Pomalu i docházely síly, svíjela jsem se v bolestech a nedokázala úmyslně pohnout ani jediným svalem na mém těle. Počítala jsem sekundy, než mi pukne hlava, než se mé tělo zláme tak, že se nedokážu zahojit, už jsem ani nezkoušela otevřít oči.

Najednou bylo ticho, všechno jako mávnutím kouzelného proutku přestalo. Uvolnila jsem celé své tělo, bylo to jako sen. Jsem mrtvá, musím být! Chtěla jsem otevřít oči a prohlédnou si nebe, ale nedokázala jsem to, jen jsem ležela schoulená na boku do klubíčka. V hlavě jsem měla prázdno, žádné zvuky, hlasy, ani bolest, nebylo tam nic. Stejně tak mé tělo, necítila jsem chlad, dokonce ani zbytek, ruce, nohy, jako bych nic z toho neměla.
Padla na mě únava, pomalu mě táhla do říše snů a mě se tam tak moc chtělo.
Jaký si zvuk mě ale probral. Pravidelné dunění, bum....bum....bum... bylo to jako......jako.... jako by se někdo přibližoval.
Někdo přicházel k mému ležícímu tělu, ne běžel....ano, někdo běží. Anděl, určitě si pro mě přišel anděl. Chtěla jsem se pohnout, podívat se na něj, ale ostrá bolest mi to nedovolila. Teď už bych přeci neměla nic cítit ne? Jsem mrtvá!
Ucítila jsem poryv větru, jak vedle mě padl na kolena.
,, elnnhpo." Něco to zahudlalo, uchopilo to mou tvář a otočilo k sobě. Jen pod jemným dotekem mnou projela ostrá bolest.
Sakra! Že bych nebyla mrtvá? No to je ale zklamání!!!
,, elnnhpo!" zopakovalo to, chtěla jsem odpovědět, nebo se alespoň pohnout na znamení toho že jsem živá. Moc se mi to nepodařilo. Něco se mi pomalu podsunulo pod rameny a koleny. Přestala mě tížit gravitace a já se vznesla, ten NĚKDO mě vzal opatrně do náručí. Cítila jsem jak se snaží, ale i tak jsem zasyčela bolestí, na chvilku strnul, ale pak si mě pevně přitiskl k sobě. Hlava se mi samovolně opřela o jeho hruď, vyzařoval nádherné teplo, trochu se mi ulevilo. Někdo mě našel, pomáhá mi, třeba mě i odnese domů. Znovu mě začal nahlodávat ten vnitřní hlásek. ,, Co když jeto lovec? Ten by mě hned na místě zabil. Ale co když mě někomu nese jako trofej? Lovec by mě přeci nenesl v náručí ne? Na to jsou moc opatrní." Dalších nespočet otázek se mi honilo hlavou, ale jen do jisté doby.
Ten dotyčný co mě nesl, si mě trochu nadhodil, ostrá bolest se do mě zapichovala jako malinkaté jehličky a nevynechala ani centimetr na mém těle, to všechno se ale vytratilo do pozadí, protože jsem ucítila jak krásně voní. Na malou chvilku mě to omámilo, byla mi tak zvláštně povědomá, jako bych jí už hrozně dlouho znala.
Pokusila jsem se otevřít oči, první pokus se nevydařil, u druhého se mi podařilo pootevřít oči na malinkatou škvírku, jediné co jsem viděla, bylo bledě modré triko. Únava mě přemohla a já se opět propadla do temnoty.
,,Kdo sakra jsi?" zašeptala jsem, věděla jsem že mě slyšel, prudce se nadechl a na malou chvilku mě více sevřel. Nevím jestli mi odpověděl, únava byla silnější než já. Pomalu mě odtáhla do snu.

Tak po dlouhé době je tady další kapitola 😄 zvláštní poděkování mám pro @KRIANIA 😉 díky za to že si mě k tomu dokopala a že si mi vnukla nápad 😁

Ann