Předurčeni pro srst

86.

S Jackem jsme se vyplazili z tělocvičen, byli oddělené od zbytku školy dlouhým tunelem s běžeckou drahou na 100 metrů. Venku se už stmívalo, světla byla pořád zhasnutá a tak jsme se vraceli po barevném tartanu potemnělou chodbou zpět do hlavní budovy.
Připadala jsem si jako bych měla na obličeji opičí zadek.
Sledovala jsem jak ubíhá bílá čára pod mýma nohama, hlodal mě pocit, že jsem tak extrémně ošklivá, už to to snad ani víc nejde.
Jack, který šel celou dobu po mém boku, mi najednou zmizel ze zorného pohle. Zmateně jsem se k němu ozočila, stál u zdi mezi velkými okny a pozoroval mě.
,,Ty nejdeš?" Můj hlas se jako ozvěna rozezněl prázdným tunelem. Jeho oči jindy modře zářící, ztmavly asi to bylo tím šerem. Krásně se usmál a bělostné zuby se mu zaleskly, z vlasů mu pořád kapala voda na svalnatá ramena.
,,Nemusíme spěchat ne?" Nikdy předtím jsem si nevšimla, jak hluboký má hlas.
Myšlenkami jsem se vrátila k onomu neznámému vlkovi, který už ale ví, kdo jsem já! Jak bych mohla zjistit, jestli je opravdu Jiskra? Zeptat se ho prostě nemůžu!
Přistoupila jsem k němu a sklopila zrak, nechci, aby mě takhle kdokoliv viděl.
,,Ale hodina už začala!" Protestovala jsem a založila si ruce na prsou. Nechci noc zameškávat, stačí, že už tak mám problémy ve svém soukromém životě, nemusím je mít ještě ve škole.
Cítila jsem na sobě jeho pronikavý pohled, ale stále jsem sledovala volně odrolené častečky povrchu. No uznejte kdo by chtěl, aby se na něj díval opičí zadek?
,,Podívej se na mě." Vybídl mě, na znamení odporu jsem zavrtěla hlavou. ,, No tak....Eleno." Mé jméno dlouze oddělil od zbytku věty a tiše ho zašeptal, jako by nás mohl někdo poslouchat. Stále jsem odhodlavě sledovala zem. No to víš že jo, já se na tebe podívám, ty se lekneš a utečeš! Protestovala jsem vduchu.
Rukou mě jemně pohladil po tváři, jako by se bál, že mi ublíží. To se o Willovi zrovna říct nedá. Přejel k bradě a natočil si mě k sobě, nejprve jsem vzdorovala, ale moc se mi to nepovedlo.
Dívali jsme se jeden na druhého, hledala jsem náznak pohoršení, zhnusení, nebo výsměchu, ale nic takového tam nebylo.
Jen se roztomile usmíval.
,,Jsi jiná než ostatní holky." Prolomil hrobové ticho a nepřestával si mě prohlížet. V duchu jsem dostala záchvat smíchu, ale na venek jsem se jen zakřenila. Přece se před ním neztrapním ještě víc, než je nezbytně nutné. Kdyby jen tušil jak moc jsem jiná než ostatní holky, vlastně než kdokoliv na téhle planetě.
,, Nikdy jsem nebyla jako ostatní." Bohužel. Dodala jsem si pro sebe. Někdy je nejlepší jít s davem a nijak nevyčnívat, u mě je to kapku složitější.
Kývl hlavou na souhlas a mírně natočil hlavu ke straně. Vypadal jako kočka, číhající na svou kořist, trochu mě znepokojilo, že tou kořistí jsem nejspíš já.
,,Líbíš se mi." Mrkl na mě, začala jsem chytat barvu, musel si toho všomnout, protože se na mě zakřenil. Nevěděla jsem co mu na to říct, vypadla ze mě ta nejblbější věta, jakou jsem mohla vyplodit.
,,To už si říkal." V tu chvíli jsem si chtěla dát pár facek. Upřímně se zasmál a vjel mi rukou do vlasů, pevně je sevřel v pěst a silně mi zaklonil hlavu. Druhou rukou mě objal kolem pasu a přitáhl k sobě.
Leknutím jsem se ani nepohnula. Mohlo by se zdát že je to surové, ale k mému překvapení to bylo příjemné. Nebolelo to, ale to jak použil sílu bylo vzrušující. Jemně se mi zakousl do krku a na malý moment se i přisál, vtáhl mou kůži do svých rtů a pevně ji stiskl.
Probrala jsem se z prvotního šoku, vklínila mezi nás ruce, opřela se o jeho hruď a zatlačila do něj. Doufala jsem že povolí, jen se ode mě odtáhl a usmál se. Cítila jsem vlhkou stopu po jeho rtech a mírné brnění na místě, kde mě před chvilkou kousal. Zírala jsem na něj, na prázdno jsem otevřela a zase zavřela pusu.
Sakra co se to tady právě stalo?!
Přiklonil se ke mě a pošeptal mi do ucha.
,, Líbila by si se mi, i kdyby si měla ocas. Jsi krásná. Chci tě El."

Studený vítr mi pročísl vlasy, zastrčila jsem jeden neposedný pramen za ucho a promrzlou ruku opět schovala do kapsy od mikiny.
Na léto byla celkem zima! Všude už byla tma, pouliční lampy protínaly tmu v pravidelných osvětlených kuželech.
Přemítala jsem nad tím, co bych měla dělat. Jiskra všechno ví, Jack mě asi sváděl a mám modřinu přes půlku obličeje! Vůbec netuším co si o tom všem mám myslet!
Vypadá to, že by Jack mohl být Jiskra, nebyl se mnou v koupelně, když se objevily za oknem ty jeho oči. Venku pršelo i Jack byl mokrý a potom to s tím ocasem když mě kousl.
Nejhorší na tom bylo, že jsem si tajně přála, aby mě líbal Will, ne on.
Zaryla jsem si nehty do dlaní, abych tu hloupé myšlenky zahnala.
Zavrtala jsem se až po nos do límce mikiny a pomalu se vracela domu. Míjela jsem jednu ulivi za druhou, přešla nespočet silnic a chodníků. Nebyla jsem moc dobře oblečená a tak mi začínala být pěkná zima.
Vzala jsem to zkratkou přes postraní průchod až k podchodu. Krátký tunel, přes který vedla silnice, od tud to bylo sotva pět minut cesty k tetě. Skvělá zkratka, ušetří mi asi deset minut chůze.
Založila jsem si ruce na prsou, aby unikalo co nejméně tepla a svižným krokem pokračovala do tmy v podchodu.
Na krku mi naskočila husí kůže, problesly mi oči a na rukou jsem ucítila nával tlaku, jak se mé drápy snažily prorvat ven.
Nemohla jsem popadnout dech, s rukou sevřenou kolem hrdla, jsem padla na kolena.
,,Pane bože! Už je to tady zase!"
Zaskřípela jsem zuby, měnící se v tesáky.