Předurčeni pro srst

84.

Po velkém půlkruhovém okně nad sprchami, stékaly pramínky vody, byla jsem jimi přímo hypnotizovaná. V duchu jsem počítala kapky, jedna za druhou bubnovala o plechový parapet a s každou další, se umývárnou rozléhalo tiché dunění.
Tělo vypovědělo službu, jediné co jelo na plné otáčky, byly myšlenky v mé hlavě.
Co se to tady sakra děje? Will mi ublíží a potom mě napálí míčem přímo do obličeje. Jack mi pomůže, ale potom se přizná že se mu líbím a políbí mě, sice jen na krk, ale to je taky polibek ne? Ještě teď jsem cítila vlhkou stopu po jeho rtech, která mě chladila na šíji.
Tupě jsem sledovala okno a přemýšlela nad nesmrtelností chrousta.
Krev stékající k mým ústům mě probrala z transu. Hrozně moc mi to vadilo, chtěla jsem, aby to už ustalo! Konečně jsem se pohnula, došla jsem k vypínači a rozsvítila si, před prudkým světlem jsem musela zavřít oči. Po chvilce jsem si přivykla a z nosiče na stěně si odtrhla další ubrousek. Setřela jsem si tu zatracenou krev a opřela se o umyvadlo, to co na mě koukalo zrcadla jsem sice byla já, ale vypadalo to, jako bych prošla přes válečné pole. Naštěstí ten nos nebyl zlomený, jen celkem dost pohmožděný, okolo mi to trochu nateklo, asi se té modřiny jen tak nezbavím!
Opatrně jsem si prohmatala tváře a okolí, bylo to celkem nepříjemný, ale přímo na nos už jsem si sáhnout netroufla. Nejsem sebevrah!
Světlo na stropě zavrčelo a probliklo, zle jsem se po něm podívala. Ještě aby se pokazilo světlo, to tak potřebuju k tomuhle "dokonalému" dni. Znovu se objevila rudá tekutina, pustila jsem tu nejstudenější vodu co to jen šlo a nabrala jí do dlaní. Skvělý pocit bylo ponořit  obličej do ledové vody, nádherně to chladilo a co bylo nejlepší, na tu malou chvilku to tolik nebolelo. Několikrát jsem svou očistu zopakovala, pokaždé, když se voda dotkla mé pokožky, jsem jí svou mocí uvedla téměř v led. S každým ponořením bolavých částí do dlaní jsem na okamžik nechala vodu jen tak samovolně, aby mi obtekla celou tvář a utvořila tak pomyslnou masku z vody.
Vzhlédla jsem k zrcadlu, oči i dlaně mi jemně zářily modrou barvou, stejně tak i voda na mém obličeji. Stačil mi jen pouhý pohyb prstu a živel se dal do pohybu, proudil mi z čela, přes nos kde se rozlil po tvářích, k bradě a zpět k čelu podél okraje vlasů. Stačilo jen pomyslet ztvrdla v led a hned zase zpátky modře světélkující tekutinu.
Světlo nade mnou znovu zablikalo, něco v něm zapraskalo a byla tma. Teď jsem vypadala jako fosforeskující mystická postava, na druhou stranu to vlastně vlkodlak je, jen většinou modře nezáří a neovládá vodu.
Nechala jsem jí volně opadnout, zhluboka jsem se nadechla a světlo, které mě obklopovalo pomalu vyhaslo. Na stropě zeleně svítil ukazatel s nápisem EXIT a vrhal jen nepatrné osvětlení. Myslím, že bez mých vlčích očí, bych si narazila bok o poslední umyvadlo u dveří, byla jsem mu nebezpečně blízko a proto jsem je raději nechala zářit.
Cvakla jsem vypínačem a nic, zkusila jsem to znovu, opět bez úspěchu, i když jsem věděla je to zbytečné, ještě několikrát jsem to zkusila, jen rychleji po sobě.
Zlostně jsem zavrčela. To je den tohle to!
Obrátila jsem se zpět k umyvadlům a zůstala bez hnutí zírat do okna nad sprchou. Déšť tiše bubnoval o střechu a proudy vody tvořily nespočet obrazců, co mi ale nedovolovalo se nadechnout, byli dvě oči. Rudo žlutě žhnoucí, což by nebylo nic tak neobvyklého, problém byl v tom že nebyly zvířecí, ale lidské!
Nedíval se na mě vlk, ale člověk!
Nedokázala jsem nic rozpoznat, vlasy, tělo, dokonce ani výšku, bylo to pohlceno temnotou a deštěm.
Jeden jsme se dívali na druhého, bylo to poprvé, co jsem viděla jeho pravé oči. Skutečná barva mi sice zůstává skryta, ale byl to on, můj neznámý teď stál kousek ode mě a přece nebylo možné, abych se dozvěděla kdo je to.
,,Proč tu jsi?" mírně naklonil hlavu na stranu.
,,Cítil jsem tvou bolest." znejistila jsem ,,Co se ti stalo?" Ta jeho starostlivost byla roztomilá.
 ,,Jen jsem to schytala míčem do obličeje." Mírně jsem se pousmála, ale zabolelo to, tak jsem s tím rychle přestala. 
,,Jak si věděl kde mě najít?" Jeho oči se rozzářili, nejspíš se smál. ,,Nebylo to zas tak těžké."
No to je všeříkající odpověď!
Vyslala jsem k němu mou lehce rozladěnou náladu, fakt nemám chuť na hádanky!
Zvážněl a trvalo dlouho než mi odpověděl, jeho hlas byl tlumený, jako by si nebyl jistý tím, co chce právě říct.
,, Já vím kdo jsi."
S těmi to slovy jsem sebou trhla, zrychlil se mi dech a panika mě pomalu, ale jistě táhla k pochybám. Jak by to mohl vědět?! Blafuje!
O několik kroků jsem ustoupila, sledovala jsem ty oči a hledala znamení, alespoň náznak toho, že to tak není. Zmateně jsem zavrtěla hlavou, to nemůže být pravda!
Cítil to, všechno .........mé pochyby, zoufalství, strach.
Na schodech byli slyšet kroky, světlo v koupelně zablikalo, ale umývárny zůstávaly pořád zahalené do tmy.
,,Nevíš to...nemůžeš to vědět!" zašeptala jsem.
Bála jsem se toho že odpoví, ale i opaku.
Nenávidím nejistotu, nevíš jestli něco víš, ale zároveň také víš, že nic nevíš!
Nohy už mě neunesly, padla jsem na zem se slzami na krajíčku a upřeně se na něj dívala.
Slyšela jsem jak se do světel hrne elektřina, jak to v nich vrní a praská. Najednou se rozsvítilo a já se zavřemýma očima sklopila zrak k zemi.
,,Vím......Eleno." Zašeptal.
Už jsem se tam nepodívala, věděla jsem, že je pryč.
Zůstala jsem sedět na studených dlaždičkách, na které dopadla jedna zářivě modrá slza.