Předurčeni pro srst

Poslední slova před smrtí?

,,Jsi tady přesně na čas." Tak strašně jsem se lekla, až jsem nadskočila. Všechny chloupky na těle se mi naježily a nekontrolovatelně mi problesky oči. Prudce jsem se otočila. Ve dveřích přívesu někdo stál. Stíny nadcházejícího večera zakryly jeho tvář, ale lesk v jeho očích ho prozradil.
Will.
Opíral se o rám zrezavělých dveří, když viděl mou reakci, zakřenil se. Byla jsem tak v šoku že jsem jen na prázdno otevřela a zase zavřela pusu.
Takže mi ty zprávy opravdu psal on? To jsem přeci chtěla ne? Tak proč mě to tak překvapilo? Asi jsem opravdu byla připravená na to, že bude něco špatně.
Pomalu sestoupil z rozvrzaných schůdků přímo ke mě. Stačilo aby se jen přiblížil a já byla se úplně roztékala. Nervózně jsem se pousmála a dívala se do těch jeho nádherných zelenkavých očí s tmavými paprsky a bílými odlesky. Můj pohled mi opětoval. Jemně mě objak kolem pasu a přitáhl k sobě. Spojil své rty s mými a já se ocitla mimo realitu. Chutnal po mátě a alkoholu.
Obmotala jsem své ruce kolem jeho krku a přitáhla si ho ještě blíže. Prsty mi přejel po bocích a já zalapala po dechu.
Zazubil se, praštila jsem ho za to do ramene, ale jen tak, aby se neřeklo.
Neřád jeden, moc dobře věděl jak jsem lechtivá.
,,Proč si mi poslal tu první esemesku ze skrytého čísla a potom jí nechal odstranit? Tolik zbytečných tajností."
Mrkl na mě a rozesmál se.
,,Já ti neposlal zprávu ze skrytého čísla."
Proč mi kecá? Ironicky jsem se na něj podívala.
,, Jasně, takže mi někdo úplnou náhodou napsal, že mám přijít dneska ke splavu a ty se mě potom zeptáš jestli budu na naprosto stejném místě? Moc náhod najednou, nemyslíš?"
Přitiskl si mě ještě blíž a těsně u mého ucha zašeptal.
,,Já to vážně nebyl."
Zamračila jsem se a naštvaně se mu vymanila z náruče. Proč mi kecá? Vztekle jsem si založila ruce na prsou.
Chvilku zůstal stát a s úsměvem mě sledoval. Takže on se mi bude ještě smát? To jako vážně?
Najednou mě popadl za ruku a táhl k přívěsu.
Co to sakra dělá?
Vtáhl mě dovnitř a uprostřed té malinkaté místnůstky se zastavil. Moc tam toho nebylo, pár rozvrzaných skříněk a postel bez madrace. Nějaké odpatky poházené po zemi a nepříjemný zápach hliloby a plísně. Bylo mi z toho celkem zle. Will se sehl k podlaze a něco uchopil, vypadalo to trochu jako klepadlo, nebo něco podobného. Pevně ho sevřel v ruce a zabral. Podlaha se pohnula, nebylo to žádné klepadlo, ale padací dveře. Železný, více jak dvacet centimetrů silný čtvercový poklop mi odkryl pohled na schody.
Zmateně jsem se střídavě podívala na Willa a na tu záhadnou cestu do pekel.
Pokynul mi, abych sestoupila. Nechtělo se mi, proč mám lézt někam do podzemí?
Ironicky jsem se na něj podívala.
,,Jestli mě chceš zabít a zlikvidovat stopy, vybral sis na to ideální místo."
Políbil mě na tvář.
,,Prosím věř mi."
Jasný poslední slova před smrtí. Nejistě jsem se podívala do té tmy podemnou. Fajn, jdu na to. Stoupla jsem si na první schod a na stěně se rozsvítilo nespočet světel vedoucích hluboko dolu. Pomalu jsem schazela jeden schod po druhém a rukou jsem se podpírala o stěnu. Byla vlhká a sem tam i pokrytá mechem, stejně tak i schody.
Jemné osvětlení bylo tak akorát na to, abych viděla pár metrů před sebe. S každým krokem ke mě čím dál tím hlasitěji doléhalo záhadné dunění.
Ocitla jsem se před dalšími kovovými dveřmi a položila na ně ruku. Jakoby to dunění vycházelo zpoza nich.
Will zavřel poklop a sestoupil za mnou. Zatočil velkým kolem na dveřích, v nich to zaskřípělo a klapl zámek.
,,Poslední slova před smrtí?" Zašeptal mi do ucha a otevřel je.