Předurčeni pro srst

71.

Prodírala jsem se hustým porostem a sotva viděla pár metrů před sebe.
Byla jsem naštvaná a nešťastná zároveň. Všechno se to ve mě mísilo a já nedokázala své pocity udržet na uzdě.
Vzduch se ochladil a z jemného nočního vánku se stala silná vichřice. Jasná noční obloha posetá hvězdami, se během pár vteřin ponořila do šedého mračna a začalo sněžit. Pod nohama mi křupala zmrzlá zráva a stromy pokryla jinovatka.
Nevěděla jsem kam běžím, ani co mám dělat, prostě jsem jen věděla, že nesmím zastavit!
Neustále jsem před sebou měla obrázek těch dvou, jak se líbají a Willovi oči, když se mě snažil zastavit.
Už jsem je nevnímala tak jako předtím, připadaly mi falešné a zrádné. Jako jejich nositel!
Zaryla jsem drápy do ztvrdlé hlíny a utrápeně zavyla. Znělo to  žalostně a přesně tak jsem se cítila.
Podvedená, zrazená, využitá a naprosto zničená.
Mou zpověď vyslanou k nebi pohltila řádící vánice.
Bylo mi jedno že je léto a já způsobila naprosto nevysvětlitelnou změnu počasí. Bylo mi ukradený co to způsobí. Potřebovala jsem pryč, co nejdál od něj.
A potom jsem si uvědomila, že  jediný kdo by tu pro mě mohl být je Jiskra.
Netušila jsem kde se právě nacházím, nechala se vést svými instinkty a doufala že mě nasměrují do jeskyně.
Prostě jsem běžela a nechala za sebou zmizet stopy v napadaném sněhu. Jedině když jsem se řítila plnou rychlostí přes les, jsem měla pocit že bych tomu všemu mohla přeci jen utéct. Nechat to za sebou a zbavit se toho tíživého pocitu na hrudi.
Okolní les mi najednou připadal povědomý a to už jsem stála před otvorem do skály.
Prosím přijď za mnou! Potřebuju tě!
Vyslala jsem k němu své myšlenky a doufala že přijde a bude tu pro mě. Že to uslyšlí nenechá mě tady v tomhle stavu samotnou.
Pomalu jsem se ponořila do temnoty a zastavila, až úplně vzadu.
Schoulila jsem se do klubíčka a hlavu si položila na huňaté, měkoučké tlapy.
Necítila jsrm chlad, necítila jsem nic co se týkalo mého fyzického těla, ale uvnitř mě jsem krvácela. V mém srdci byla hluboká rána, ve které někdo dvakrát otočil čepelí. Ten někdo byl kluk, kterému jsem věřila, dovolila mu aby se ke mě dostal takhle blízko a dokonce jsem mu i podala onu pomyslnou smrtící ubraň.
Po bělostné srsti kanula jedna slza za druhou. Nebránila jsem jim, bylo mi to jedno.
Hruď se mi svírala a já sotva dýchala. Hlava mi třeštila a pořád dokola jsem slyšela to co mi Will šeptal.
,,Nesmím tě ztratit! Potřebuju tě!"
Všechno to byli jen lži, jen prazdná slova, která jejich majitel nemyslel ani v nejmenším vážně a já blbá mu věřila. Věřila jsem mu každé slovo, každý dotek i polibek.
Naivně jsem mu naletěla!
Měla jsem chuť něco roztrhat, papír, králíka, Dianu, cokoliv! Vztek a bolest prostupovali celým mým tělem a já s tím nedokazala naprosto nic udělat!
Sledovala jsem východ z mého úkrytu a čekala, až se tam objeví ten jediný, kdo by mi dokázal porozumnět. Venku řádila sněhová bouře, nebylo vidět ani metr, zima prostupovala vlhkou jeskyní a veškerá voda na skalních stěnách se měnila v led. Zrychleně jsem dýchala, mé tělo bylo napnuté a klepalo se, ale ne zimou, nýbrž vztekem a rozrušením. Má srst modře zářila a s každým nádechem více a více získávala na síle. Na hrudi mě pálilo a mé srdce nepřestávalo krvácet pod tíhou zrady a zklamání. Hlava mě bolela a třeštila zároveň, nemohla jsem se zbavit jeho slov a to mě ještě více zraňovalo.
Zničeně jsem se namáčkla na omrzlou stěnu za mnou. Zklamala jsem, nejen sebe, ale i babičku!
Znovu mi několik slz utvořilo vlhkou cestičku na srsti, která se hned změnila v kousky ledu.
Zakňučela jsem a naslouchala žalostné ozvěně, která mi mé utrpení nekonečně opakovala.
Přála jsem si aby to všechno přestalo, přála jsem si smrt!
Z posledních sil jsem k němu vyslala zprávu.
,,Jiskro kde jsi!?" A potom jsem se ponořila do temnot a svět pro mě přestal existovat.