Předurčeni pro srst

88.

Vůbec jsem necítila tělo, jako bych měla jen hlavu a ta byla naopak nepředstavitelně těžká. Oční víčka vážila snad tunu a nadechnout se, byl přímo nadlidský výkon. Pomalu jsem si začala uvědomovat, okolí, ponořené v temnotě.
Ovanul mě studený vítr, jeho ledové prstíčky se hladově sápaly po mé holé kůži. Od konečků prstů se pomalu plížily víš.
Byla mi hrozná zima. 
Nohy, se mi jen tak pohupovaly do rytmu chůze, počítala jsem jeden krok za druhým, dobrá zpráva je, že můj mozek funguje, tedy alespoň doufám.
Matně jsem si vzpomínala co se stalo.
Šla jsem ze školy.... podchod....... hrozná bolest .............. někdo mě našel a........... teď mě někam nese?
Asi.

Hlavu jsem měla opřenou o jeho hruď a ruce položené na břiše.
Jeho pevné ruce mě svíraly v náručí, šel rychle, ale kupodivu se mnou skoro nepohnul, jako by jsme letěli. Slyšela jsem tlukot jeho srdce, bilo klidně a pravidelně, jako bych pro něj nebyla zátěží.
Jeho sladká vůně mě obklopovala, jako ochranná bublina.
Pomalu se mi vracely síly, ale i cit do těla.
Jak ustupovala moje otupělost, přicházela bolest. Cítila jsem jak mě pálí ruce, brní nohy, těžko se mi dýchalo, v puse jsem cítila železitou pachuť krve a řekla bych že to bylo s příchutí prachu ze země.
Snažila jsem se pohnout, jakoukoli částí těla, podařilo se mi pohnout prstem.
Zvedla jsem ho, ale moc dlouho to nervalo a musela jsem povolit. Prst se svezl po jemném triku Neznámého.

V tu chvíli se prudce nadechl a  na několik vteřin zastavil.
Nic jsem neviděla, protože mi má víčka vypověděla službu, ale pocitově jsem věděla, že se na mě dívá.
Znovu se semnou v náručí dal do pohybu.
Připadalo mi, že skoro běžel.
Jeho tep se zrychlil, nepatrně, ale přece.
Taky bylo načase, přece to nemůže být superman!

Sem tam mu pod nohama zaskřípěl kamínek, zaslechla jsem, jak tiše vrní pouliční lampa, kolem které jsme se prohnali. O ulici vedle někdo startoval auto a někde v dálce štěkali psi.
Byla jsem ráda, že sluch mi pořád funguje tak perfektně, jak by měl, ale s ovládáním mých svalů to bylo horší.
Pokusila jsem se otevřít oči,  můj pokus se nevydařil.
Má víčka se jen tak, aby se neřeklo zachvěla, ale výsledek to nemělo žádný.

Nevím jak dlouho mě nese, netuším kam, ale ve své podstatě mě to ani moc netrápí. Pořád lepší, než abych ještě teď ležela na tvrdém betonu, někde v ponurém podchodu, téměř neschopná se pohnout.
Už jsem necítila bolest, ale vibrace. Celé mé tělo mě brnělo, od konečků prstů, až po kořínky vlasů. Měla jsem pocit, jako bych byla raketa a startovala do vesmíru.

Z ničeho nic zpomalil a po několika krocích se zastavil.
Najednou jsem přišla o oporu jeho hrudě, nechápala jsem co se tady děje. Držely mě jen jeho ruce. Pod bedry jsem ucítila něco ledového a tvrdého, položil mě a teď zmizely i ty jeho ruce.
To už jsem zase na zemi?
Cítila jsem jeho přítomnost, musel stát kousek ode mě, skoro nepatrně dýchal a díval se na mě. Určitě! Cítila jsem jeho pohled.
Chlad pomalu začal prostupovat mým tělem, jen co jsem přišla o jeho přítomnost, naskočila mi husí kůže a já se roztřásla.
Ztratila jsem zdroj tepla.

Soustředila jsem se na své oči. Vždyť přece není tak těžký je otevřít, ne?! Do temnoty, která mě do této doby obklopovala, se prodral slabý záblesk světla. Jo! Konečně se mi podařilo, alespoň malinko pootevřít oči. Hlava mě pořád neposlouchala, takže jsem se snažila zaostřit na svítící flek opodál.
V mé hlavě se rozezněly tupé údery do dřeva.
On zaklepal?!
Čekala jsem všechno, ale tohle ne!

Jeden, dva, tři, čtyř........ moment ! To co jsem počítala, byly kroky, jeho kroky, vzdalující se ode mě! On odcházel a já mu v tom nemohla zabránit.
Sakra ta bezmoc mě ničí!
Pootevřela jsem rty a chtěla na něj zavolat, ale nestalo se tak, místo toho, jsem zasípěla. Chtěla jsem vědět kam jde, proč mě tady nechává, kdo vlastně je. Všechny otázky zůstaly vyřčené pouze v mé hlavě.
Za doposud zavřenými dveřmi jsem zaslechla nesrozumitelné mumlání a rachot klíčů.

Hlava mi říkala, abych se zvedla a rozběhla se za ním, ale mé tělo zůstalo nehnutě ležet na prochladlé zemi.
Pak jsem ho zahlédla, no spíš takový černý flek na žlutém fleku. Chtěla jsem otevřít oči a pořádně se podívat, ale nešlo to, víc než několik milimetrů jsem svá víčka zvednout nedokázala.
Zůstal tam, neodcházel......... chtěl se snad přesvědčit, že mě tady někdo najde?

Nevnímala jsem otevírající se dveře za mnou, nevnímala jsem čísi hlas, který ke mě promlouval, ani zbytek těla, který už ke mě snad ani nepatřil.
Jediné o co jsem se snažila, bylo, abych zaostřila. Něco viděla, cokoliv, co by mi napovědělo kdo to je.
Něčí ruce, mě horko těžko zvedly ze země a vtáhly přes práh domu. Dívala jsem se do poslední chvíle, pak se ale dveře zavřely, vzdala jsem to a povolila.

Nechala jsem víčka klesnout a opět se ponořila do temnoty. Někdo na mě mluvil, a balil prokřehlé tělo do něčeho teplého, ale já to už nedokázala a ani nechtěla vnímat.
Bylo mi to jedno.
Stejně neovlivním co se bude dít, i kdybych byla v laboratoři a oni mě chtěli rozpárat a zkoumat moje vnitřnosti, nemám dost sil na to udržet otevřené oči, natož se bránit.
Vibrace nepřestávaly okupovat mé tělo a hlava opět zela prázdnotou.
Nechtěla jsem nad ničím přemýšlet, nechtěla jsem cítit co se semnou bude dít, jediné po čem jsem toužila, byl klid.
Únava byla mocná a pomalu mě vtahovala do své říše.

Probudil mě nutkavý pocit, že potřebuji čůrat. Než jsem si troufla se pohnout, ujasnila jsem si, co se v několika posledních hodinách přibližně stalo.
Otevřela jsem oči a velice, opravdu velice pomalu se posadila. Měkoučká chlupatá deka mi sklouzla z ramen a já se zmateně rozhlédla.
Neměla jsem nejmenší ponětí kde jsem.
Slabé světlo, které dopadalo do místnosti skrze okno, mi odkrylo potemnělou místnost. Tetičky nedbale uklizený obývák. Trochu jsem si oddychla....... žádná laboratoř, se smrtícími přístroji a děsivými doktory.

Všechno mě bolelo, ale já věděla že musím vstát, jinak to nevydržím!
Chtěla jsem se zvednout, ale zbytek těla byl proti. Dala jsem tomu čas a zkusila to znovu a povedlo se!
Bezva, já stojím! 
V životě jsem z toho neměla takovou radost jako právě teď! Rychlostí šneka jsem se po paměti přesouvala směrem ke koupelně. No spíš jsem tahala nohy po zemi.
Periferně  jsem si všimla, několika lampiček, které žlutavě svítily za oknem.

Trvalo mi několik kroků, než mi došlo, že teta nemá na zahradě žádné žluté lampičky, ale modrá světýlka zabudovaná v zemi.
Prudce jsem se otočila, až se mi z toho zamotala hlava a já se málem zhroutila k zemi.
Zírala jsem z okna.
Nebyly to lampičky, ale oči, víc než jedny!