Předurčeni pro srst

31.

Trhla jsem sebou a otevřela oči.
Překvapením jsem je vytřeštila. Kolem nás byla vánice pořád v plném proudu a burácení motorů nestávalo, ale to mě nezajímalo. Jediné co jsem vnímala byly ty jeho oči.
Skláněl se nade mnou až jsme se skoro dotýkaly čumákem. Zatajila jsem dech.
Posadil se přede mě a čekal co udělám.
,, Měli by jsme zmizet. " vykulila jsem na něj oči, když to řekl, protože nepohl ani brvou. Slyšela jsem to co řekl, ve své hlavě! Posadila jsem se, zatmělo se mi před očima a trochu se zapotácela.
,, Jak si to..." konec se ztratil ve výstřelu, který nás donutil se ohlédnout. Nahoře nad okrajem srázu stálo auto a u něj několik postav s puškami v rukou.
,, Támhle jsou oba!" ,,Nesmí nám utéct!" ,,Chyťte je živé!"
Křičel jeden přes druhého. Zděšeně jsem se otočila na neznámého červeného vlka.
,, Rychle, zkus se zvednout!" Přikázal mi zkrze myšlenky. Postavila jsem se na nohy. Příšerně mě všechno bolelo. Otočil se a odcházel pryč, stála jsem tam jako opařená. Nedůvěra, opatrnost a možná i strach mě donutily zůstat na místě. Hlavou se mi proháněl nespočet myšlenek.
,,Mám mu vůbec věřit? Co když pracuje pro smečku a odvede mě k nim? Chce mi opravdu pomoct?"
Otočil se ke mně a zavrčel.
,, Měla by si mi věřit! Žádná smečka mě neposlala! A jestli tady chceš umřít, zůstaň si tu!"
Cítila jsem hněv, únavu a pochopení.
Ani jedno z toho ovšem nebyly moje pocity.
Motor aut a blížící se hluk, mě donutil hnout. Vyrazila jsem za svým možným zachráncem.
Lovci se neúprosně blížili, chumelenice jim znepříjemňovala cestu, ale i tak nám byli na stopě.
,, Budeme muset běžet, zvládneš to? " promlouval ke mně. Rozhodně jsem odpověděla.
,, Ano." I když jsem si tím zase nebyla tak jistá.
Snažila jsem se držet tempo, pokulhávala jsem na přední packu a při každém nádechu, mi vystřelovala bolest od žeber do celého těla. Jakmile jsem se dala do běhu, znovu mi začala třeštit hlava a sem tam jsem se motala.
Nezastavili jsme snad celou věčnost. Když konečně zpomalil, proplétali jsme se mezi kameny. Zavedl mě do útrob nějaké jeskyně. Celá uřícená jsem si dřepla a i přes bolest z žeber jsem z hluboka dýchlala.
,, Jsi v pořádku?" Zeptal se starostlivě. ,, Jo jsem v pohodě. " odfrkla jsem mu a snažila se popadnout dech, abych sebou nesekla.
,, Nelži mi, máš bolesti, sotva dýcháš a pořád mi nevěříš. " zavrčel na mě. Cítila jsem jeho vztek.
Všechno to byla pravda. Nedalo mi to, musela jsem se zeptat.
,, Jak to že slyším tvé myšlenky? "
Vysoukala jsem ze sebe, mezi nádechem a výdechem.
Posadil se naproti mě, dívaly jsme se jeden druhému do oči. Měla jsem pocit, jakoby z něj vyzařovalo teplo.
,, Jsi jako já. " odpověděl mi klidně.
Překvapeně jsem natočila hlavu na stranu.
,, U ostatních to nedokážu. " ohradila jsem se.
Hrdelně se zasmál.
,, Taky že ostatní nejsou jako my dva. "
Byla jsem zmatená jako nikdy, věděla jsem že to cítí, proto že i já cítila jeho pobavení.
,, Nikdy si se nemohla s nikým jiným takhle spojit, protože to není možné, nebyl stejného druhu. "
Natočila jsem hlavu nastranu a čekala až bude pokračovat.
,, Ty i já jsme LUGARU. "

Tak a je to tady :D velké odhalení a šok ;) dobře, asi až tak moc ne :D ale alespoň se to posouvá o kousek víš :D

2K pro mě ohromný úspěch, moc vám děkuji! Jste skvělý, nejlepší a úžasní :* bez vás by to nešlo ;)
Pište mi své názory, připomínky a dotazy. Moc mi pomáhají.

VOTES@COMENTS

Ann