Předurčeni pro srst

Je Jiskra?

Sledovala jsem, jak se zářící slza roztříštila o chladnou a neúprosnou dlažbu, její modré světlo pomalu vyhasínalo, až to byla úplně obyčejná kapka. Běžná, nezajímavá a naprosto normální slza, ale pro mě znamenala mnoho.
Ztratila jsem jistotu, pocit bezpečí a vlastně i veškerou převahu, kterou mi dávala má skrytá identita. Tiché kroky se neustále přibližovaly, ale mě to bylo jedno. Nezajímalo mě, kdo sem přichází, nezajímalo mě, jestli mě uvidí se slzami v očích, jediné co jsem chtěla, bylo nebýt za troubu dne.
Musím se s Jiskrou co nejdříve sejít, chci vědět kdo je to, mám na to právo!
Jak vlastně zjistil kdo jsem? Přeci jen mě teď poznal? Nebo jsem se mu něčím prozradila?
Proč jsem sakra zase jediná, kdo nic neví?
Několikrát jsem se zhluboka nadechla, snažila jsem se zklidnit dech, tlukot srdce i roj myšlenek, který mě doháněl k šílenství. Někdo se ke mě přibližoval, ještě před tím než mě vytáhl na nohy a otočil k sobě, jsem ucítila jemnou vůni levandule.
,, Jsi v pohodě?" Zatřásl se mnou Jack a starostlivě si mě přeměřil. Z vlasů mu kapala voda, na holé hrudi se mu leskl nespočet drobných kapiček. V jedné ruce držel tričko a černé kalhoty mu obepínaly svalnaté nohy. Nebyla jsem schopná mu odpovědět. Znovu mnou zatřásl a já na prázdno otevřela pusu. Jack....... voda....... déšť ..... Jiskra...... Nedokázala jsem utvořit souvislou větu. Mé smysly bily na poplach a tichý hlas v mé hlavě mi našeptával, že by to mohl být on. Proč taky ne? Všechno by tomu nasvědčovalo! Tenkrát v lese, když nás napadlo ten vlk a převrátil auto, se Jack vypařil a najednou se tam objevil Jiskra. Proto ani nemohl přijít, když mi Will ublížil, byl na té párty!
Najednou to do sebe začalo všechno zapadat!
,,Eleno!" Jeho naléhavý hlas mě probral z prvotního šoku. Několikrát jsem zmateně zamrkala a dostala ze sebe.
,, Jsem v pohodě, jen se mi trochu zamotala hlava." Pokud je Jiskra, ví že lžu. Pozorně jsem sledovala jeho reakci, v jeho výrazu se ale nic nezměnilo. Doufala jsem v náznak, zaváhání, ale nic takového jsem neviděla.
,,Už je ti líp? Koukám že krev už přestala téct." Pousmál se na mě. No jo, úplně jsem na svůj pohmožděný nos zapomněla!
,, Jo jsem v pohodě." Přikývla jsem. Byl tak blízko, jeho modré oči si mě prohlíželi, jako by mě viděl poprvé. Zatajila jsem dech a pokusila se zachytit jeho emoce. Opět marně, musí se naprosto dokonale ovládat!
Jeho stisk na mých bocích zesílil, přitáhl si mě těsně k sobě. Projela mnou ledová vlna a já opět přestala dýchat. Jak to ti kluci sakra dělají? Dokážou nás jedním pohybem naprosto paralyzovat! Sladce se na mě usmál. Nevěděla jsem co mám dělat, z části jsem byla ještě pořád zmatená z předešlých událostí.
Jednou rukou mě pohladil po tváři a namotal si pramen mých neposedných vlasů na prst.
,,Jsi nádherná." zašeptal a jemně mě políbil. Bylo to krásné, ale jako by to nebylo ono. Aniž bych chtěla, hned jsem ho začala srovnávat s Willem.  Nebylo to ode mě moc fér, ale Zelenoočko líbá lépe, sakra o dost líp!
Pomalu se ode mě odtáhl a svůdně se usmál. ,, Teď tě pustím jo? Ne že sebou sekneš!" Kývla jsem na souhlas, jeho stisk povolil, teď jsem se musela spolehnout jen sama na sebe. Ještě chvilku stál naproti mě, aby se ujistil jestli opravdu stojím. Potom poodstoupil a natáhl si triko, bože to jeho dokonale vypracovaný břicho. Nějak jsem od něj nemohla odtrhnout oči.
,, Můžem jít ?" 

Vrátili jsme se společně do tělocvičny, nikdo už tam nebyl, jen uklízečka myla podlahu. No spíš se drží hesla ,, Co je mokrý, to je čistý." Hodila na nás pohled typu, ještě krok a umlátim vás mopem!
Rychle jsme zacouvali zpátky do chodby. Nebyla jsem si jistá jak se mám chovat, mám dělat jako by se nic nestalo?
,,Lewissová?!" Obrátila jsem se za tím hlasem, od schodů se k nám hrnul pan Colins. Celý uřícený ke mě přiběhl a vzal za bradu. Otočil si mě na světlo, kdybych nevěděla že je to nepravděpodobné, myslela bych si, že mu vypadnou oči z důlků.
,,Ježiš ten tě zřídil!" Zhrozil se a znovu si mě prohlédl. Sáhl mi na nos a v tu chvíli jsem myslela, že ho překousnu. Zkřivila jsem obličej do bolestné grimasy a tichonce zavrčela.
,, No zlomené to nemáš, ale ta modřina se tě bude držet dost dlouho." zamračil se a něco zamumlal ,, Pojď do kabinetu, dám ti na to mastičku a náplast." Ta představa že mi na to chce sáhnout nebyla moc příjemná. Šinula jsem jak nejpomaleji to šlo, pomalu jsme se za ním s Jackem courali. Sem tam se o mě "nenápadně" otřel rukou, nebo do mě šťouchl. Dělala jsem, jako bych si toho nevšimla, ale oba dva jsme věděli, že to tak není.
Trenér odemkl dveře a ten puch co mě praštil do už tak bolavého nosu byl přímo příšerný! Směs potu, zatuchlého oblečení a levného deodorantu stvořil přímo zabijáka.
Ze skříňky vyhrabal nějakou tubičku a náplast, prý aby si to znehybnilo svaly okolo zhmožděniny. Překvapil mě, jak jemně mi to namazal a zalepil.
Byla jsem ráda že už můžu jít konečně domů! Byli jsme už ve dveřích, když na mě ještě zavolal.
,,Zítra ke mě přijď a sepíšeme zprávu o úrazu."