Předurčeni pro srst

56.

Doběhli jsme na okraj vody. Déšť který neustával, dodával řece pořádný proud. Nebylo, jak se suchou nohou dostat na druhou stranunk seníku. Leknutím jsem nadskočila, protože nebe ozářil blesk a údolím se rozezněl hrom. Will mi pevněji stiskl ruku.
,,Budeme se muset přebrodit." Zakřičel a i přesto, že jsem stála vedle něj, jsem ho přes hučící vodu a řádění bouřky sotva slyšela.
Připadala jsem si vedle něj v bezpečí, jakoby se vůbec nic nedělo. Žádní lovci, ani vlci. Žádná bouřka.
Zelenoočko mě pustil a vydal se napřed. Vstoupil do vody, po pár krocích se ke mně obrátil a natáhl ruku. Nejistě jsem se ho chytla, následovala ho do ledové řeky. Čím dál jsme šli, tím víš nám sahala voda. Nejprve po lítka, potom po pas a nakonec až po lem mojí podprsenky. Proud nás neustále táhl pryč. Will nám pomalu razil cestu. Dost to klouzalo a voda stříkala, jak se tříštila o kameny, které jí stály v cestě.
Už jsme byli skoro na druhé straně, když se mi smekla noha a moje ruka vyklouzla z té jeho.
Během vteřiny mě obklopila chladná voda. Zběsile jsem kolem sebe máchala a kopala.
Zaplavil mě strach.
Nevěděla jsem, kde je nahoře a kde dole! Docházel mi dech. Proud si pohrával s mým tělem, jako hadrovou panenkou. Několikrát jsem se praštila o kameny, ale bolest jsem necítila. Hrudník se mi čím dál více stahoval, jak se mu nedostávalo vzduchu. Znovu jsem do něčeho narazila a lokla si vody.
Už jsem ztrácela vědomí, když jsem ucítila tlak na mém zápěstí a teplou ruku, která se omotala kolem mého pasu.
Will mě táhl z vody, chtěla jsem mu nějak pomoct, ale nedokázala jsem ovládat svoje tělo.
Trhaně jsem se nadechla a rozkašlala se. Voda v picích se drala ven. Zelenoočko mě chytl do náručí a brodil se semnou na pevnou zem.
Pořád jsem se nedokázala pohnout, jen jsem střídavě zajíkala a lapala po dechu. Bolest střídala píchání na hrudi. Nešlo se toho zbavit. Bylo to jako když vám někdo pomalu propichuje ostrou čepelí plíce a vy s tím nemůžete nic dělat.
Viděla jsem že Will hýbe rty, něco mi říkal, ale já slyšela jen jak mi zpomaluje srdce. V uších mi zněl jen jeho sládnoucí tlukot.
Už jsme byli konečně venku. Odnesl mě dál od řeky a položil na zem, přetošil mě na bok a několikrát udeřil do zad.
Bolelo to, ale ne tak, jako když se dusíš. Tlak a sevření povolilo a já začala vykašlávat vodu.
Slzy mi stékali po tvářích, nedokázala jsem je zastavit a ani jsem nechtěla.
Konečně jsem se mohla nadechnout! Vlhký vzduch proudil mými plícemi a bolest pomalu ustoupila.
Zhluboka jsem funěla. Už jsem se dokázala hýbat, znovu se ve mě rozproudil život. Pomalu jsem se posadila. Tím náhlým pohybem, se mi ještě z nedostatku kyslíku zamotala hlava.
Ucítila jsem na sobě jeho teplé ruce. Přitáhl si mě do náručí a pevně k sobě přitiskl.
Až teď jsem si uvědomila, že na mě mluví. Byl hodně rozrušený a trochu se mu chvěl hlas.
,,....já už myslel že tě ztratím! Jsi v pořádku?" Odtáhl se a starostlivě si mě prohlédl. Jen jsem kývla. Déšť dokonale zakryl to, že jsem plakala.
Uchopil do svých teplých dlaní mé tváře a zadíval se mi do očí. Měl v nich strach, úlevu a něhu. Spoustu něhy.
Šeptal, ale i přes valící se vodu a řádící bouři, jsem mu rozuměla.
,,Už nikdy nedovolím, aby se ti cokoliv stalo!"