Předurčeni pro srst

18.

Probudilo mě kvílení brzd, s leknutím jsem se posadila. Promnula jsem si oči a protáhla se. V zádech mi zakřupalo, byla jsem prokřehlá zimou a všechno mě bolelo.
Věřte, nebo ne, ale spát na štěrku není sranda. Rozhlédla jsem se okolo sebe.
Náklaďák zastavil v nějakém městě. Přikrčila jsem se k boku korby a mrkla dolů, nikde nikdo. Přehoupla jsem se přes železnou desku a seskočila na zem.
V tu ránu mnou projela vlna bolesti, vystřelující z mé nohy. Skácela jsem se na zem.
Bože to tak bolí, vytryskly mi slzy.
Opatrně jsem si stáhla ponožku, která mě měla alespoň trochu zahřát a zabránit puchýřům.
Na paci jsem měla krvavý strup, i okolní prsty a ponožka jsou rudočerné od zaschlé krve.
Zasyčela jsem. ,, Sakra práce."
,, Hej! Co tady děláš?!" Nadskočila jsem leknutím, ze dveří od kabiny slézal pupkatý a fousatý řidič.
Rychle jsem si natáhla fusekli a vyskočila na nohy, teda spíš na nohu.
Rozkulhala jsem se pryč, jak nejrychleji to šlo.
,, Ty tam. Stůj! " volal za mnou
,, Řekl jsem stůj, slyšíš?! Mizerný feťáci. "
Ještě jsem ho slyšela jak nadával, schovala jsem se za roh a oddechla si. Naštěstí za mnou nešel.
Našla jsem park, únavou se svalila na lavičku.
,,Sakra, co budu dělat." mumlala jsem si pro sebe. ,, Musím někam, kde mě nenajdou, daleko a to hodně daleko." Opřela jsem se o opěradlo, zavřela oči a zafuněla. Jako blesk z čistého nebe se mi rozsvítilo.
,, Teta Merry. " pro sebe jsem se usmála. ,, Fajn pojedu k Merry. Musím se dostat do Wolvillu."

,, Děkuji vám mockrát. Krásný den a nashledanou."
Je to už týden co jsem utekla a pořád na cestě.
Vystoupila jsem z auta, když se rozjelo, zamával jsem mu na rozloučenou. Byl to docela milý pán, i když toho moc nenamluvil. Vysadil mě na kopci u lesa, v údolí podemnou se rozprostíralo malé město.
Byla už téměř tma.
Pomalým krokem jsem se vydala z kopce dolů. Byla mi zima, bolela mě noha a hlad jsem měla jako vlk.
Nad tou ironií, jsem se musela pousmát.
Zaburácel hrom, vítr začal fučet všude okolo a aby toho nebylo málo, začalo pršet. Spustil se liják, hřmělo a blýskalo se.
,, No bezva.....bouřka, proč ne žejo!" Zavrčela jsem.

Konečně! Na konci ulice stál tetin dům. Bouřka neustávala, byla jsem promočená na kost. Mokré oblečení se mi lepilo na kůži, vlasy jsem měla zplihlé a crčela mi u nich voda. Kulhala jsem po mokrém asfaltu, proudy vody se valily všude okolo. Pouliční lampy byly to jediné co osvětlovalo ulice.
Dobelhala jsem se až k brance s číslem 535 a vzala za kliku. Zalomcovalala jsem vrátky. Zamčeno! Lepší už to být nemůže!
Vylezla jsem na kamennou podezdívku a chytla se planěk. Vzepřela jsem se přes ruce do vzduchu a chtěla přehodit nohu přes plot. Hodila jsem hlavou a v tom mi zamrazilo v zádech.
Strnula jsem a zůstala zírat na konec ulice.
Blikala tam lampa, žluté světlo odkrylo postavu. Silueta muže stála uprostřed cesty a dívala se na mě. Žlutooranžové oči žhnuly a propalovaly mě.
Okno v tetině domě se rozsvítilo. Hrhla jsem hlavou za světlem, ale hned se otočila zpátky k postavě.
Nebe pročísl blesk, postava zmizela.

Tahle kapitola je docela nudná, ale je v příběhu potřeba :)
Votes@Coments

Ann :D