Předurčeni pro srst

36.

Jediné co jsem viděla byla přední světla, která mě oslepovala. Vztekle jsem si třela bolavé stehno. Válela jsem dva metry od auta, které mě srazilo, ve špinavé louži. Džíny jsem měla nasáklé zapáchající vodu, taška ležela otevřená kus ode mě a všechny věci byly rozházené okolo.  Slyšela jsem, jak někdo bouchl dveřmi od auta, a kroky blížící se ke mě.
,, Chceš se nechat zabít? " křik na mě kdosi naštvaně. Uhodila jsem pěstí o zem, až se voda tozlétla okolo. Vařila se ve mě zlostí krev, stiskla jsem čelist tak silně, až mi zaskřípaly zuby.
,, Já že se chci nechat zabít? To ty si letěl jako mag....!" vzhlédla jsem z pod kapuci, a zarazila se v polovině věty. Zírala jsem na kluka, který stál předemnou. Zelenoočko!
Mračil se, ale i tak ke mě natáhl ruku, aby mi pomohl vstát. Nejistě jsem se jí chytla a nechala se vytáhnout na nohy. Oklepala jsem se, i když mi to bylo k ničemu. Zadek jsem měla celý promáčený!
,, Nemůžeš dávat pozor? " osopil se na mě
Přidřepla jsem si na bobek a sezírala věci, co mi vyléty z tašky a postavila se přímo proti němu tak rychle, až mi kapuca spadla na záda.
Jeho výraz se na vteřinu změnil, snad v lítost? V autě za námi jsem zahlédla dvě sedící postavy, hádám že to je Nick a Tom, vždycky všechno dělají spolu. Svou pozornost jsem opět obrátila na Willa
Nasadil arogantní úsměv, pozvedl jeden koutek a v očních mu zajiskřilo.
Zatnula jsem ruce v pěst.
,, Já mám dávat pozor?  Co kdyby si tady příště tak neletěl?"
Vyštěkla jsem na něj. Úsměv mu ztvrdl na rtech, tohle určitě nečekal, zatvářil se překvapeně, asi chtěj ještě něco říct, ale já se  otočila a rázovala si to ke škole. Kapala ze mě voda a odporně jsem smrděla. 
No bezva!
,, Není ti nic?" Zavolal za mnou. Nereagovala jsem, prošla jsem vstupními dveřmi, halou až ke skříňkám. Nikde nikdo nebyl, už bylo dvě minuty po zvonění!  Chodbou se rozléhalo vrzání mých podrážek o podlahu. Táhla se za mnou mokrá stopa, jak ze mě nepřestávala crčet voda. Zlostně jsem odemkla svou skříňku a začala se přehrabovat ve věcech na tělocvik. Stáhla jsem si mokré oblečení a narvala ho do skříňky, na levém stehně se mi táhl ohromný šrám od boků až do půli lýtka. Tam bude modřina jako kráva.
Zvláštní mi na tom připadalo to, že mě ta noha vůbec nebolela! Jak to?
Zamyšleně jsem se převlékla do upnutých černých tříčtvrťáků, že kterých byl šrám sice vidět, ale jen drobně, volnějšího modrého trika a přezula jsem si tenisky.
  No není to nic moc, ale bude to muset stačit. Popadla jsem mikinu a natáhla si jí, vyhrnula rukávy po loket a čapla do ruky promočenou tašku.
Třískla jsem dvířky a spěchala do třídy. Cestou jsem tlumeně nadávala.
,, To je ale idiot! Letí jako magor a ještě mě seřve?! Co si sakra myslí?!" Už jsem šahala na kliku dveří od učebny, když se chodbou ozvalo.
,, Není to náhodou tvoje? " moc dobře jsem poznala ten hlas. Přesně jsem věděla, kdo za mnou stojí!