Předurčeni pro srst

49.

Utíkala jsem temným lesem, prodírala se zkrze větve stromů a keřů.
Neustále jsem před sebou měla ten jeho výraz.
Viděla jsem naději, snad doufal že mu prozradím kho jsem. Smutek, asi proto že se to nedozvěděl.
Ale co ten strach? Bál se o to, že jsem možný nepřítel? Že ho prozradím? Nebo že už mě neuvidí?
No dobře, to poslední je pěkná blbost!
Ale co když přece?
Kdyby to tak bylo, snažil by se semnou spojit, ne? Říct mi že se to tak nemyslel, nebo abych se vrátila, nebo.....já nevím prostě cokoliv.
Vyběhla jsem na mýtině a převtělila se. Rychle jsem vytáhla z keře svoje věci a oblékla se.
Tiše jsem našlapovala ve vlhkém mechu a s rukama v kapsách. Najednou jsem přimrzla k zemi, mým tělem projela ledová vlna a já zapomněla jak se dýchá.
Ticho lesa prořízlo zavytí. Vzdálené, ale i tak dost hlasité. Nebyla to omluva, nýbrž výhružka!

Crrrrrr......
Jak já nenávidím budík! Protřela jsem si oči a zívla. Málem jsem si vyhodila hubu z pantu. Vysoukala jsem se z vyhřáté postele a přesunula se do koupelny. To co na mě koukalo ze zrcadla, by bylo tak akorát k tomu, se znovu vrátit do říše snů. Jediná pozitivní věc, která mě donutila sebou hnout, byla ta, že je Pátek!
To znamená poslední den školy, trénink a víkend. Už aby to bylo!

,,No kde se couráš?!" Hulákala na mě Mia zpoza branky.
,,Vždyť už jdu." Mávla jsem na ní a zamkla zasebou vchodové dveře.
,,Vypadáš jako by si celou noc nespala." Sjela mě zkoumavým pohledem, jen co jsem stála vedle ní. Nuceně jsem se zasmála. ,,Blbost!" Snažila jsem se vypadat věrohodně, ale hlavou se mi mezitím prohnala rekapitulace předešlé noci.
Vydaly jsme se společně ke škole. Dneska je pěkně na prd počasí! Poprchávalo a obloha byla úplně celá šedivá a sem tam zafoukal vítr. Doufám že se nezruší trénink!

,,A jelikož je reakce chloridu sodného na daném prvku nulová, nemůže se jednat o křemen, ale značí nám to.........."
Hlavu jsem si položila na desku stolu, několikrát jsem o ní bouchla a modlila se za konec hodiny.
Bože! Mě je úplně jedno co nám to značí! Šutrologie ani chemie mě nebaví!
Mia do mě šťouchla loktem a zakřenila se.
,,Opakuj si hůůůsááá." Zašeptala. Mrkla jsem na ní a vyplázla jazyk.
,, Ne to musíš šůůůtrrr." Vyprskla smíchy smíchy na celou třídu. Všichni se na nás tázavě otočili. Sesunula jsem se co nejvíce pod stůl a štípla Miu, která se ještě pořád třískala smíchy, až jí vyhrkly slzy.
,,Mlč." Sykla jsem na ní.
Moje duše byla vysvobozena, protože právě zazvonilo. Pobalila jsem si věci a se smějícím se pytlíkem po boku se vydala vstříct matice a češtině.

Směsice pachů jídla a laciných parfémů, mě nepříjemně zaplavila. Školní jídelna je pro mě utpení. Jídlo mi nevadí, dokonce mi i chutná, ale ten smrad. Dost lituji toho, že mám zostřené smysly. S Miou po boku jsem hledala místo, kam by jsme si mohli sesnout. Bezradně jsme stály s táci v rukou a rozhlížely se.
,, Ell tady! Pojďte k nám!" Uslyšela jsem své jméno a našla toho, kdo ho křičel přes celou jídelnu.
Jack stál u stolu a mával na nás. Pomali jsme se k němu vydaly. Seděl tam celý jeho tým, byla volná přesně dvě místa, jedno naproti samotnému Jackovi a ruhé naproti Troyovi.
,,Zdarec holky." Pozdravil nás a prohrábl si své blond vlasy. ,,Ahoj Jacku." pozdravila ho Mia a celá zrudla. Líbí se jí, ale vživotě by to nepřiznala. Sedla si naptoti měmu a sladce se usmála. Taky jsem se posadila a pustila se do jídla.
Celou dobu jsme se bavili o sportech. Bohužel k tomu Mia neměla moc co říct a tak se vrtala ve své porci špaget.
,,No nic, my už půjdem." Usmál se na nás. Jen jsem jim kývla na rozloučenou, prozože jsem měla pěkně velkou porci těstovin nacpanou v puse.
Mia vzhlédla od talíře tak rychle, až jí pramen vlasů zklouzl do obličeje.
,,Ahojky." Zašvitořila a bylo poznat, že to patřilo pouze Jackovi. Ten se zazubil, naklonil se a neposedný pramen jí zastrčil za ucho. Pohladil jí po tváři, mrkl na mě a s klukama v patách odešel.