Předurčeni pro srst

21.

Už týden bloudím po Merriině domě a nudím se. Televize mě už dávno omrzela a povalování taky. Nic jiného se tady v podstatě dělat nedá.
Nohu už mám téměř zahojenou, bude trvat ještě dlouho, než mi doroste nehet, ale rána je zacelená. Můžu normálně chodit i běhat, sem tam to občas zabolí, ale tetiny bylinné mastičky zafungovali přímo skvěle.
Přes den jsem tady sama, Merry je v práci, prakticky nikam moc nechodím a ani mě to nijak nelákalo, proto že pršelo. Celý dlouhý týden jen lilo.

Zavrtala jsem se do deky a pustila si televizi, zrovna dávali Teorii velkého třesku, můj oblíbeny seriál a hned dva díly po sobě. Bomba!
Pohodlně jsem se uvelebila a nechala se unášet fůrou odborných a pro mě nesrozumitelných blábolů Sheldna.
Nepříjemně mě začaly bolet zuby, jazykem jsem si přejela po dásni, byla nateklá a pulzovala. Vyskočila jsem a přeběhla k zrcadlu. Vycenila jsem zuby. Vypadalo to, že je všechno v pořádku, jen dásně byly trochu zarudlé.
Prohlížela jsem si svůj odraz, najednou mi probleskly barvy před očima. A znovu.
Šokovaně jsem se zapotácela.
Co to sakra?!
Brněla mě záda po celé délce, bolest mi vystřelovala do rukou a nohou. Třeštila mi hlava, chytla jsem se za spánky a mačkala k nim dlaně. Nohy mi vypověděly službu a já se sesunula na podlahu. Po tvářích mi stékaly slzy. Měla jsem pocit, jakoby celé mé tělo mělo explodovat. Svíjela jsem se bolestí, která mě celou uchvátila. Přímo mě pohltila, nemohla jsem nic dělat, jen jsem v křeči ležela na zemi a plakala. Začínala jsem věřit, že umřu. Najednou to z ničeho nic přestalo, jakoby někdo stiskl vypínač. Bolest pominula, všechno pominulo. Střela jsem si slzy a pomalu se posadila, ještě pořád jsem byla v šoku.
Jako by se někdo snažil vyrvat mého vnitřního vlka ven násilím. Ničemu jsem nerozuměla. Menší tlak v hlavě pociťuji už několik dní, je to proto že jsem se už dlouho nepřevtělila. Kaila mě varovala že by mi mohlo být zle, když si nedám pozor, ale až tak moc?
Rozhodla jsem se, tohle se už nikdy nesmí opakovat! Večer se půjdu proběhnout!

Dlouho jsem ležela v posteli a čekala, až uslyším z tetina pokoje pravidelné oddechování. Konečně!
Potichu jsem vylezla z postele, otevřela dveře na balkón a po stromě, který se tyčil až k mému pokoji, slezla dolů. Měkce jsem dopadla do orosené trávy. Vyšla z branky a hurá do pryč.
Procházela jsem několika postranními uličkami, až jsem se dostala na polní cestu, která vedla přes potok, až do lesa. Nadšeně jsem se rozběhla, nezastavila jsem, až u prvních stromů.
Byl krásný večer, obloha plná hvězd, měsíc v úplňku, vítr nefoukal a co bylo hlavní, nepršelo!
Vstoupila jsem mezi stromy a pokračovala hluboko do útrob lesa. Zůstala jsem stát na lesní mýtině, bedlivě jsem se rozhlédla, jestli tady nikdo není. No jistě, kdo by taky šel uprostřed noci do lesa. Svlékla jsem se a oblečení odložila k pařezu. Zhluboka jsem se nadechla a užívala si měkký mech pod nohama, které se vzápětí změnily v tlapy, v puse mě tlačili tesáky a to už jsem i viděla černobíle.
Tělem mi projela vlna energie.
Konečně jsem to zase já.

Nic moc se poslední dvě kapitoly neděje, já vím :D ale nebojte, to přijde ;)

Ann