Předurčeni pro srst

76.

Chvilku jsem váhala, než jsem vstoupila to temnoty. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se mu zpříma do očí, pomalu jsem se k němu přibližovala. Z jeho pohledu jsem nedokázala nic vyčíst, jen tam tak seděl a pozoroval mě.
Uvědomila jsem si, že jsem v naprostém klidu, neměla jsem strach, jen mě malinko nahlodával pocit viny. Má mysl zůstávala klidná, ale tělo zůstávalo napnuté, jako bych podvědomě očekávala útok. Mé pohyby byli očividně křečovité a stažené, jako kdybych se před ním snažila skrýt sama v sobě. Přivřel oči a já instinktivně sklopila uši, ale před jeho spalujícím pohledem jsem neuhnula, nakonec máme oba co vysvětlovat.
Proč byl tenkrát v tom lese a proč na nás zaútočil ten vlk? Patří do jeho smečky? Pokud ano, proč útočí na lidi?
Došla jsem až k němu a zaujala stejnou pozici. Nikdo z nás nic neřekl, jen jsme se jeden na druhého dívali. Z venku k nám doléhalo tiché šumění lesa a všelijaké zvuky noční zvěře. Nasála jsem studený vzduch, když se mi konečně podařilo uvolnit, jako facka mě udeřil známý příval emocí. Teď už jsem moc dobře věděla, že nepatří mě.
Zaplavila mě vlna radosti, která se nepatrně mihla v jeho zářících očí. Hned se jí snažil přebít hněv, ale já cítila že není skutečný a to mi vehnalo letmý úsměv na tvář hned jsem ho ale zahnala. Skutečnost, že se na mě doopravdy nezlobí, tak jak se tváří, mi pomohla se plně otevřít tomu zázračnému spojení. Bylo tam ještě něco, něco silnějšího než radost a vztek, ale snažil se to přede mnou skrýt. Nedokázala jsem to rozpoznat, jako kdyby to zablokoval. Mírně jsem natočila hlavu na stranu.
Konečně prolomil to ticho, které nás obklopovalo.
,,Nesnaž se, když nebudu chtít, nevyčteš nic z toho, co já cítím."
Moc dobře vím, že to tak není, nedokáže skrýt všechny své emoce a už vůbec ne, když bude ve stresu, nebo pod tlakem.
Určitě ucítil lehký závan pochybností z mé strany, protože se napřímil a chladnou vlhkou jeskyni zaplavilo příjemné teplo. Asi jsem ho trochu naštvala.
Postavil se a začal mě obcházet kolem dokola. Vypadal jako sup krouřící kolem své kořisti.
,, Můžeš mi prosím říct, jak je možný, že si se takhle vystavila na oči všem, co něco tuší? Teď už musí vědět snad úplně každý, že se tady v tomhle zatraceným městě děje něco divnýho! A ty si přivedeš lovce skoro, až k prahu domu! Jsi normální? Mohli se k tobě dostat a zabít tě!"
Ponuře vrčel a nepřestával kolem mě chodit, z tónu jeho hlasu bylo jasně znát, že to myslí smrtelně vážně. Tu poslední větu skoro vyplivl, jako by to byla ta nejodpornější věc na světě.
Na to jsem neměla co říct, měl pravdu, i přes to všechno co se stalo, jsem se měla držet pod kontrolou. Byla to ode mě ta největší blbost, jakou jsem kdy udělala.
Netrpělivě čekal mou odpověď, ale žádná se mu nedostávala.
Zastavil se přede mnou a zpříma se mi zadíval do očí.
Už jsem si chtěla vymyslet nějakou trapnou výmluvu, ale zarazil mě tón jeho hlasu. Najednou byl tak jemný a upřímný, úplně mi tím vyrazil dech.
,,Ani netušíš jak jsem se bál!"
Zírala jsem na něj, neschopná slova. Slyšela jsem správně?! Zmateně jsem naklonila hlavu na stranu.
Měl o mě strach? Vážně? Teď mi nahrál na smeč.
,,Ty si se o mě bál?" Neskrývala jsem pobavení v mém hlase. Trhl sebou a prudce několikrát zamrkal. Otevřel tlamu, ale jako by se mu nedostávalo slov, jí zase zavřel.
Bylo mu jedno že jsem způsobila sněhovou kalamitu uprostřed léta, důvod proč tak vyváděl byl ten, že měl o mě strach. Tahle skutečnost mě donutila se usmát. To ho vyvedlo z rovnováhy ještě víc.
,,No....to...hej....tohle vůbec není pravda, nechápu jak si na to přišla!"
To jak se zakoktával, bylo skoro jako usvědčující důkazy. Naplno jsem se rozesmála. Nic mi na to neřekl, jen se mračil. Z jeho reakce jsem dostala záchvat, tlemila jsem se tak moc, až mě to povalilo na záda. Můj hrdelní smích se rozléhal a odrážel od vlhkých skalních stěn.
Válela jsem se na zemi, máchala tlapama nad sebou a z očí mi telky proudy slz. Do břicha jsem dostávala křeče, ale nešlo to zastavit.Objevila se nademnou jeho tlama, tiše zavrčel.
,,Bál jsem se o tebe jen proto, že jsi Lugaru! Toť vše!"
Snažil se, aby to znělo věrohodně, ale já cítila že kecá.