Předurčeni pro srst

62.

Pomalu jsem přicházela k sobě. Probouzela jsem se z hlubokého spánku a protřela si slepené oči. Převalila jsem se, abych viděla na hodiny. Ukazovaly třičtvrtě na deset, pohled mi utkvěl na vteřinové ručičce.
Tik... tik.... tik... ti... ti... t... t... najednou jsem si uvědomila, že nic neslyším, jen tupě zírám. Připadala jsem si, jako kdyby moje tělo, vůbec nebylo moje. Jako bych byla duše stažená na zem a zatěžkaná kamenem. Několikrát jsem zamrkala a vrátila se do reality. Chtěla jsem v posteli zůstat celý den, ale mé plány mi zhatilo kručení v břiše. Bože jaký já mám hlad!
Pomalu jsem se vyplazila z postele a šinula se rychlostí šneka ke kuchyni. Znovu jsem si protřela oči a zívla. Viděla jsem celkem rozmazaně, prohrábla si vlasy a protáhla se.
Ani jsem nezvedala nohy, jen jsem je šoupala po podlaze.
Z poza rohu se mi pohled jako z nějakého filmu.
Teta seděla u jídelního stolu s hlavou schovanou v dlaních, kolem ní se válelo spoustu zmuchlaných kapesníčků. Mě ale šokoval pohled na policistu, který seděl vedle, promlouval k Merry a konejšivě jí držel za ruku. Ta se celá chvěla a v rukou svírala hrneček.
Dost mě to rozrušilo. Celá situace mě dokonale probrala.
Proboha co se tady stalo? Snad je teta vpořádku! Přiběhla jsem ke stolu a přidřepla si vedle ní.
,, Co se stalo?!" Merry se na mě uplakaně podívala. Rudé a napuchlé oči, potůčky slz na jejích tváří a červený nos, vypadalo to jakoby brečela celou noc. Hned začala mávat rukama a křičet.
,,Včera si nepřišla domu a tak tě strážníci hledají. Proč si se ještě nevrátila domů."
Chytl jí celkem slušný hysterický záchvat. Překvapeně jsem jí sledovala. Chvilku mi trvalo, než mi dotekl smysl jejích slov.
Teta na mě chvilku zírala, asi jí začalo docházet, že jsem to opravdu já.
Najednou se prudce zvedla, tak že převrátila židli, popadla mě za ramena, vytáhla na nohy a objala. Teda spíš mě sevřela ve svěrací kazajce, mačkala mě k sobě a plakala. Ulevilo se mi, ale taky se mi celkem špatně dýchalo.
,,Pane bože myslela jsem že jsi někde zakopaná." Vydechla. Zhluboka oddechovala a vzlykala zároveň, takže to trochu vypadalo na záchvat.
,,Jsi v pořádku? Kde si byla? Co se stalo? Kdy si přišla domu? Co to máš za triko? Čí je?"
Trhla jsem sebou. Sakra úplně jsem zapomněla, že mám na sobě ještě pořád Willovo triko. Boha jeho já jsem ale blbá! Trochu jsem zrudla a rychle začala vymýšlet výmluvy. Naštěstí se do toho vložil ten policista.
Starší muž, asi kolem pětačtyřicítky trochu prošedivělé světle hnědé vlasy a azurově modré oči. Vysoký a dost namakaný. Koho mi jen připomíná?!
,,Jsem rád že jste se našla a vše je v pořádku, kdyby cokoliv jsem vám k službám."
Podal si s tetou ruce.
,,Děkuji Petere." Vyslala k němu sladce, ale pořád ještě rozrušeně Merry, ona ho snad uhání?!
Mě pokynul hlavou a zmizel v chodbě, za chvilku bylo slyšet i bouchnutí hlavních dveří.
Teta si otřela oči a byplázla na mě jazyk.
Páni! Ona to jen hrála! Jak....to...cože? To jako fakt? Šokovaně jsem jí pozorovala, kousek ode mě poodstoupila, prohlédla si mě a šibalsky semkla rty. Potom se na mě zeširoka usmála.
,, Tak čí je to tričko?"