Poslední tóny

Kapitola 45.

Brent

Dárkovou tašku, kde byla krabička zabalená v bílo-zlatém balicím papíru, jsem nejistě svíral v promrzlých dlaních a nedočkavě jsem přešlapoval z místa na místo. Už když dneska ráno zůstalo místo za Jane a Owenem prázdné, došlo mi, co se děje a proč Kayla nepřišla. Dnes je to rok, zmínila to ve čtvrtek v kavárně.

Já jsem jí ten dárek ale z nějakého i mně nejasného důvodu potřeboval dát. Nebo nebylo to nejspíš nutné, ale říkal jsem si, že by ji to třeba mohlo potěšit.

Dveře otevřela postarší žena, která určitě musela být maminkou pana Moroshkina, protože  si byli velmi podobní, až na barvu pleti.

"Dobrý den," okamžitě jsem ji zdvořile pozdravil. Mile se na mě usmála a přejela si mě očima. "Nerad ruším, ale je Kayla doma? Něco jsem jí přinesl." Zvedl jsem do vzduchu svůj dárek, abych opravdu dosvědčil, že nejdu s prázdnou.

"Kaylo?" zavolala, jak jsem předpokládal její babička, do domu. "Je tu nějaký hoch!"

Netrvalo to dlouho a u vchodových dveří se objevila kudrnatá dívka, která se ovšem neusmívala, jak jsem od ní byl zvyklý. Oči měla zarudlé a nateklé od pláče, pohled prázdný bez jiskřičky radosti, ústa v rovné lince, ani koutek nenadzvedla.

"No, já vás tu nechám," rozhodla se její babi, když nás dva viděla vedle sebe.

"Co tu děláš?" zeptala se tiše a zadívala se na dárek, který jsem držel.

"Něco jsem ti přinesl, ale jestli se to teď nehodí, klidně ti to jen dám a zase zmizím," předal jsem jí její balíček, "jen jsem si říkal, že by ti to trochu mohlo zvednout náladu."

"Máš chvilku čas se jít projít? Stejně musím jít alespoň na chvilku pryč odsud," zeptala se a zadívala se mi do očí. Vypadala vyčerpaně.

"Jo jasně," přikývl jsem hlavou a strčil jsem si teď již prázdné dlaně do kapes.

Kayla rychle zavolala na zbytek její rodiny, že jde na chvilku ven, obula se a oblékla kabát, šálu a čepici a pak mě už pobídla, abych vyšel.

"Tvůj dárek je ještě jaksi na cestě," vysoukala ze sebe po chvilce ticha, kterou rušila jenom sněhová nadílka praskající pod našima nohama.

Překvapeně jsem se na ní zadíval. Neměl jsem ani tušení, že mi něco chce dávat. "Dárek? Pro mě?"

"Ne," zakroutila očima," pro tvojí mámu třeba." Normálně by se u tohohle ušklíbla, ale dnes nic.

"Nečekal jsem, že bys pro mě měla dárek."

"Já vlastně taky ne, jen se to tak vyvrbilo a nakonec jsem dostala nápad, ale vlastně až teď o víkendu, takže bude chvilku trvat, než mi to přijde."

"Taky jsem na ten tvůj přišel až o víkendu, ale naštěstí jsem nemusel nic objednávat."

Kayla jenom kývla hlavou a už na to nic neřekla, jen pokračovala dál v cestě směrem k parku, který byl poblíž jejich ulice. Chtěl jsem se zeptat, jestli dnešek zatím zvládá alespoň jakž takž v pořádku, ale nevěděl jsem, jak tuhle konverzaci začít. Moji nejistotu ale po chvilce vyřešila ona sama, když s pohledem zabodnutým do země začala mluvit, až to skoro vypadalo, jako by si to říkala jen sama pro sebe.

"Asi dneska nebudu moc dobrá společnost, ale dnešek je zatím dost na hovno, promiň."

"Nemusíš se omlouvat, já to chápu."

"Ale nemusela jsem tě tahat ven, když stejně mlčím." Rozhodila rukama do stran, div mi málem nevrazila facku, čehož si snad ani nevšimla. 
Zahlédl jsem dřevěný altán, což bylo asi jediné místo, kde by se v parku dalo sednout, protože jinak všechny lavičky byly zakryté silnou vrstvou sněhu. Bez zaváhání jsem Kaylu popadl za ruku, kterou zrovna neměla v kapse, takže jsem využil situace, a vydal jsem se tím směrem. Nejdříve se trochu zdráhala, obzvlášť když jsem jí neodpověděl na otázku, kam jdeme, kterou mi položila snad tak šestkrát. Když ale uviděla, kam ji to vedu, uklidnila se a poslušně mě následovala.