Poslední tóny

Kapitola 52.

Brent

Oční víčka se mi klížila k sobě a pomalu, ale jistě mi padala hlava z dlaně, kterou jsem si jí podpíral. Ty ranní tréninky zkrátka nejsou nic pro mě. Navíc celý týden mám problémy se spaním. I když se přes den vždy cítím strašně unaveně, jakmile lehnu do postele, v hlavě mi víří tolik myšlenek, že zkrátka nejde usnout. Už z toho začínám bláznit.

Najednou se přede mnou objevila sklenice s lahodnou kávou, která okamžitě polechtala moje čichové buňky. Jenže když se pro skleničku dychtivě natáhla ruka se zlatým prstýnkem, došlo mi, že moje cappuccino se nedělá do sklenice ale normálně do hrnku.

"Já už jsem doufal, že to je můj životabudič," zafňukal jsem. Když jsem unavený, jsem zkrátka nepříjemný.

Kudrnatá dívka se na mě vražedně podívala, snad se bála, abych jí její kávu nechtěl ukrást. I ona měla pod očima viditelné modré kruhy od nedostatku spánku. Vypadala trochu jako panda. Pořádně si zívla a pak už si lokla svého povzbudivého nápoje.

"Tenhle týden si připadám jako troska."

"Mám to podobně," zase si zívla, "ne teda celej týden, ale na vstávání o půl šestý si asi nikdy nezvyknu, už aby bylo po tom."

"Do června doba dlouhá," povzdechl jsem si. Sice se letošní sezóna zatím vyvíjela poměrně slibně, momentálně jsme byli v celkovém žebříčku třetí, Claus s námi ale pořád nebyl úplně spokojený. Chtěl obhájit naše loňské prvenství, ale ze školy odešli asi čtyři loňští tahouni týmu. Letos jsme zatím nebyli zas tak sehraní, protože jsme museli překopat celý základ.

"Já doufám, že jakmile proběhne ta super soutěž škol, tak Hillová dojde k závěru, že už mě dál nepotřebujou, a budu moct skončit."

"Nemáš v plánu pokračovat?" zeptal jsem se zvědavě, v ten moment jsem ale zahlédl mladou servírku, která mi nesla moji kávu. Konečně!

"Ani náhodou," Kayla zakroutila hlavou, "nikdy jsem to neměla v plánu."

"Já jsem myslel, že tě to začalo zase bavit."

"Ale jo," uznala, "to začalo. Spíš to asi nikdy úplně nepřestalo. Ale stejně už jsem relativně stará a navíc už dávno za vrcholem mojí kariéry, pokračovat nemá cenu."

"Za vrcholem kariéry?" podivil jsem se. "Však to nemůžeš vědět."

"Věř mi, že můžu. Moje tělo to už očividně taky ví, protože moje záda si dělají, co chtějí, a gymnastika to podle všeho není. O víkendu jsem se ani nemohla pořádně narovnat."

"Mám to podobně, akorát s koleny."

"Jo, ty mě bolí, když jdu čas od času běhat, ale to já zas tak často nedělám už, takže to poslední dobou ujde. Ale stejně je strašidelný, jak sport dokáže člověka takhle dosrat," zasmála se nevěřícně. 

"Tak na dosrání sportem," se smíchem jsem k ní pokynul svým hrnkem, abychom si mohli přiťuknout. Pobaveně nade mnou zakroutila hlavou, ale nic mi na to neřekla, jen si také přiťukla a pak začala něco lovit v jejím batohu. Po chvilce vytáhla dárek v tmavě zeleném papíru zavázaný přírodním provázkem a podala mi ho.

"Tady máš dodatečnýho Santu. Nebo to můžeš brát jako dárek k narozeninám, to je mi vcelku jedno," pokrčila rameny. 

"Děkuju," nejistě jsem se pousmál a pomalu začal rozvazovat provázek. Nikdy jsem neuměl přijímat dárky. Mám pocit, že nedokážu pořádně projevit radost a pak to vypadá, že si toho nevážím, což vůbec není pravda, jen prostě si připadám divně a nevím, co dělat. Pod zeleným papírem se skrývala kartonová krabice, na které stál vzkaz napsaný lihovkou, kterého jsem si skoro ani nevšiml.