Poslední tóny

Kapitola 77.

Kayla

Rozhodla jsem se, že se budu Brentovi vyhýbat, co nejvíc to půjde. Vím, že to není úplně chytré řešení, protože už jen to, že s ním musím sdílet pokoj a pak s ním taky musím jet domů, mi to dost kazí. I když vlastně Jacob teď bude mít prázdné auto, takže bych se mohla přisrat k němu.

Ranní běh se dnes zdál jako skvělý nápad. Nejenom, že si u toho snad vyčistím hlavu, ale taky se nesetkáme u snídaně, alespoň doufám. Ani jsem nevěděla, kam běžím, ale rozhodla jsem se to nijak neřešit. Prostě poběžím, kam mě nohy zavedou a pak si na mapách najdu cestu zpět.

Nakonec jsem se ve městě napojila na cyklostezku, která vedla hezky podél řeky, která městečkem protékala, a která byla takhle po ránu úplně prázdná. Většinou jsem chodila běhat někam do přírody, protože běhání po asfaltu není úplně zdravé na vaše klouby, ačkoliv já měla boty vhodné i na asfalt. Moje rozviklaná kolena to ale pociťovala i tak. Do místních lesů jsem se ovšem bála se pustit, protože představa, že skončím někde v močálu bez signálu a cesty zpět, mě lehce děsila.

Nevím, jestli to bylo tou doslova bouří emocí, co jsem v sobě měla, nebo to byla náhoda, ale nakonec jsem si dala 12 kilometrů ve vražedném tempu šest minut na kilometr. Vím, že jsou i horší tempa, ale věřte mi, že mně, jakožto ne tak zkušenému běžci, tohle bohatě stačilo k tomu, abych na chatu dorazila zpocená jak pes a zamířila jsem si to hned k lednici, kde jsem doufala, že najdu studený džus. A taky jsem našla.

"Neříkej, že jsi zase byla běhat," podivila se Haylie, co vešla do kuchyně s ručníkem na hlavě, takže předpokládám, že byla ve sprše. Nemůžu se dočkat sprchy.

"Hezkých 12 kiláčků," pokývala jsem hlavou a naklopila jsem do sebe celou sklenici pomerančového džusu. Byla jsem vyprahlá jak Sahara. 

"Tak doufám, že sis nechala trochu energie, protože nás čeká holčičí den. Hoši se rozhodli jít do posilovny, takže nám jsem zamluvila masáže, pak nás čeká káva a nákupy, můžeme zkusit nehty. I když vlastně nevím, jestli ty na tohle jsi," nejistě se pousmála.

"Masáže zní super a už teď se nemůžu dočkat kávičky a zákusku," ujistila jsem ji. Posilovna? No perfektní, alespoň chvilku nebudu muset řešit trapné situace s Brentem.

Trapná situace přišla dřív, než jsem si přála. Jakmile jsem stále udýchaná vyběhla schody nahoru a vešla do našeho pokoje, Brent ležel v posteli a koukal do mobilu. Překvapeně na mě zvedl pohled a chvilku čekal, co udělám, ale neřekl ani slovo.

"Ahoj," odkašlala jsem si a abych se na něj nemusela koukat, radši jsem si hned hledala věci na převlečení. Nikdy jsem si nevšimla, že se mi tyhle tepláky začínají žmolkovat...

"Ahoj," odpověděl potichu a když pochopil, že nemám v plánu tu konverzaci nějak rozvíjet, zase se vrátil k telefonu. Tak tomuhle se říká tichá domácnost?

Sama sobě jsem se musela potichu zasmát. Tohle bylo absurdní. Můj smích slyšel, tím jsem si jistá, protože na chvilku zkoprněl, ale nezeptal se, co se děje ani nic podobného. S pokroucením hlavy jsem za sebou zabouchla dveře koupelny a pustila jsem si hudbu. Hezky nahlas, ať to slyší celej barák.

Když jsem zjistila, že během těch dvaceti minut, co jsem stála pod proudem vlažné vody, se nejspíš rozhodl zmizet, akorát jsem si oddychla. Jak jsme se dostali do fáze, kdy jsme se ještě včera touhle dobou smáli a různě se popichovali a teď jsme si řekli jedno slovo a i u toho nám málem upadla pusa? Lidské vztahy jsou strašně matoucí záležitost...

Další trapná situace přišla, když jsme si oba rozhodli udělat snídani v tu stejnou chvilku. Já mátový čaj, on ranní kakao. Já chleba s pomazánkou, on míchaný vajíčka. Motali jsme se v kuchyni oba naráz, několikrát jsme si uhýbali z cesty a to všechno bez jediného slova. Nebo o slova se snažila Haylie, která očividně vycítila, že něco je jinak, protože se snažila nenápadně vyzvídat.
Potom, co jsme se už málem podruhé srazili, jsem to prostě vzdala a vzala jsem si svoji pomazánku a nůž ke stolu, tam bylo bezpečno.