Poslední tóny

Kapitola 56.

Jeremy

"Jeremy? Můžu se na něco zeptat?" vyrušil mě z mého protahování hlas, který bych teda vážně nečekal. Měli jsme za sebou další vítězný zápas proti Franklince, čímž jsme si pojistili dosavadní prvenství. Byl jsem celkem unavený a těšil jsem se od sprchy, ale postel a spánek pro mě byli v nedohlednu. Dnes je Kaylin velký den, už zhruba za hodinu a půl se má v místní gymnastické tělocvičně uskutečnit její derniéra. Poslední výstup před publikem, i když to tvrdila i před rokem a taky se to změnilo, ale mám pocit, že teď už to myslí opravdově.

"No asi jo." Po chvilce jsem si stoupnul a poodešel kousek od ostatních, abychom na náš rozhovor měli trochu klidu. Brent Sanders na mě nejistě zíral a pořád nic neříkal.
"Co je?"

"No já," poškrábal se na zátylku, "chtěl jsem jít tak trošku překvapit Kaylu na to její vystoupení, ale jaksi nevím, kde přesně to je. A jsem si jistej, že ty tam půjdeš, tak jsem se chtěl zeptat tebe."

"A vážně si myslíš, že o to Kayla stojí?" 

Bylo vidět, jak ho můj vážný tón hlasu vyděsil a okamžitě mu sklaplo. Já jsem se ale musel smát, protože jsem to ani zdaleka nemyslel vážně.
"Klid, dělám si srandu. Kayla bude mít radost z každýho, kdo se přijde podívat." Praštil jsem ho do ramene, aby z něj opadl ten prvotní šok.

"Nebudu lhát, docela si mě vyděsil."

"Jedu tam rovnou odsud, jestli chceš, tak tě tam klidně vezmu." 

Brenta očividně překvapilo, že jsem mu nabídl odvoz, ale od té doby, co jsme si po tom plese ujasnili, o co nám jde a jak to mezi sebou vlastně máme, nic proti němu nemám a nedělá mi problém ho tam zavést. Navíc ačkoliv se tomu Kayla brání jak čert kříže, jde vidět, že jí na Brentovi záleží a myslím si, že bude příjemně překvapená, když ho tam uvidí.

"Bílá jí sluší," zkonstatoval Sanders vedle mě, když jméno mojí nejlepší kamarádky ohlásila moderátorka celé této akce. Se zářivým úsměvem, který jsme díky kameramanovi, který celou tuhle akci natáčel a promítal na velkou obrazovku, viděli skvěle, se objevila vedle ní a všem zamávala. Celá akce se rovnou i živě streamovala, protože přispívat mohli i lidé ze svých domovů. My s Brentem jsme taky něco přispěli rovnou, když jsme dorazili do haly.

"Buďme k sobě upřímní... je něco, co jí nesluší?" Vyzývavě jsem se na něj zadíval. Bylo mi jasné, že se mnou bude souhlasit, protože Kayle opravdu slušelo snad všechno a hlavně Brent do ní byl očividně úplně udělanej.

Brent se uchechtnul a pokýval hlavou a přidal se k davu, který Kayle hlasitě tleskal. Mám pocit, že slečna Moroshkinova má nového skalního fanouška...

"Myslíš, že to zvládne?" zvídavě se zeptal. Zdá se mi to, nebo je Brent Sanders nervózní za Kaylu?

"Kayla mi už několikrát dokázala, že je naprosto neporazitelná, ať už jí život přichystá sebevětší překážku, takže toho bych se opravdu nebál."

"To je pravda, navíc poslední měsíc na tom pořád dřela, obzvlášť poslední dva týdny. Mám pocit, že ze školní tělocvičny pomalu ani nevylízala."

"Jo," souhlasil jsem, "Kayla se narodila o dva týdny dřív než měla, ale kdyby to vyšlo na předpokládané datum, tak je znamením beran. A i když to tak nakonec nedopadlo, je občas strašně tvrdohlavá a jakmile si něco umane, musí být po jejím."

Kayla byla už nachystaná v bílo-zlatém trikotu uprostřed podlahy na prostné v její začáteční pozici a potlesk pomalu, ale jistě utichnul. Teď už se čekalo jen na začátek její skladby. Celá hala byla potichu, Kayla měla na tváři soustředěný výraz a nejspíš si teď v hlavě opakovala všechny své kroky. Před zazněním prvního tónu se ještě rychle zadívala nahoru do stropu a poslala tamtím směrem spokojený úsměv. V tenhle moment mně, a jsem si jistý, že i většině publika, bylo jasné, komu ten úsměv patřil. Tatianě, která se shora určitě pyšně dívala.

Quentin

V očích mě pálily slzy dojetí. Možná bylo pro ostatní zvláštní vidět téměř dvoumetrového a svalnatého chlapa brečet, ale já byl úplně naměkko. To moje zlatíčko to dokázalo! I po roce se Kayla kousla a opět všem předvedla, že její úspěchy v gymnastice rozhodně nezískala díky protekci.

Když melodie písničky, na kterou měla sestavu, dohrála, halou se začal nést jásot a potlesk. Lidé pískali nadšením, stoupali si, aby mojí dceři prokázali obdiv. Byl jsem na ni tak pyšný. A i na ní samotné bylo vidět, že je sama na sebe pyšná. Usmívala se od ucha k uchu, ukláněla se před diváky, mávala na všechny strany. Vděčně si od moderátorky přebrala obrovskou kytici, kterou pro ni přichytali organizátoři a poté si vyžádala mikrofon, aby sama mohla říct pár slov.

"Páni," dostala ze sebe zadýchaně, "předem se chci omluvit, jestli budu plácat nesmysly, ale moje srdce momentálně chce vyskočit z mojí hrudi." Publikem se ozval hromadný smích a znovu pár zavýsknutí.
"Já bych jen chtěla poděkovat všem organizátorům, protože tahle akce je úžasná a já jsem opravdu ráda, že jsem tady mohla vystoupit, i když musím přiznat, že vrátit se ke gymnastice a tvrdým tréninkům bylo po mé několika měsíční pauze opravdu těžké. Ani nevíte, kolikrát jsem jen tak ležela v tělocvičně, zírala do stropu a brečela frustrací."

"Jsi pyšnej táta, co?" otočil se na mě můj otec a když viděl mé lesklé oči, nejspíš mu byla odpověď naprosto jasná.

"Neskutečně," usmál jsem se na něj a dal jsem mé mladší dceři, která seděla vedle mě a pozorně poslouchala svojí straší sestru, lehký polibek na temeno hlavy, aby se necítila opomínána, i když jsem si jistý, že Tori by Kayle nikdy nezáviděla.

"Hlavně ale musím poděkovat vám, co jste tuto akci podpořili. Už jen to, že tady sedíte a fandíte je pro holky, které jsou mimochodem taky skvělé, určitě úžasná motivace k podávání těch nejlepších výkonů. Ale je mou ctí poprosit pány techniky, aby nám promítly na obrazovku částku, kterou se nám zatím společně podařilo vybrat pro dětský onkologický ústav v Portlandu."

Všichni napjatě čekali na částku, která se měla objevit na obrazovce. A pak jsme najednou měli možnost vidět pěticiferné číslo, které nejspíš nikdo nečekal.

"Dámy a pánové, momentální vybraná částka činí neuvěřitelných 68 359 dolarů," zakřičela Kayla do mikrofonu a ve sportovní hale v tom momentě propukla naprostá euforie.
"Jste úžasní, já osobně děkuju všem, co přispěli." Kayla musela chvilku počkat, než se jásot uklidní, aby mohla pokračovat s její řečí.

"Tak teď to moje srdce bije ještě rychleji. Rakovina je hnusná věc. Nejhorší na ní je, že se kolikrát objeví úplně nečekaně. Je to takový host, kterého na oslavu nikdo nepozval, ale i on tak přišel a všechno zničil. Věřte mi, že moje rodina o tom ví své a je to asi to nejtěžší, co nás potkalo. Proto jsem neskutečně ráda, že tahle akce zase posune ten boj proti téhle zákeřné nemoci o kousek blíž k cíli, protože obzvlášť děti a mladí lidé si zaslouží žít život podle jejich snů a já bych jim všem přála, aby se jim jejich přání vyplnila a oni mohli žít normální život bez toho, aniž by denně museli bojovat kolikrát i o svůj život. Děkuju."