Poslední tóny

Kapitola 11.

Kayla

"Cože?" vyhrkla jsem, protože jsem nechápala, co tím chce říct.

"Říkala jsi, že je to tady nuda," Brent pokrčil rameny, "tak pojeď někam se mnou, ukážu ti nějaký zajímavý místa. Kluci tady očividně nejsou, takže se tady nemám s kým bavit."
Chvíli jsem přemýšlela, jestli mu mám říct, že je tady Violet, ale pak jsem tento nápad zavrhla. Přece jenom nevím, co a s kým zrovna dělá a asi to radši ani nechci vědět...
"Tak co?" zeptal se Brent, když jsem mu neodpovídala na otázku, protože jsem přemýšlela o Violet.

"Co?" Byla jsem myšlenkama pryč, takže jsem neměla tušení, co po mně chce.

Brent se zasmál. "Rande s tebou musí být fakt něco, když ani neposloucháš," ušklíbl se a já mu věnovala ránu do ramene, "ptal jsem se, jestli se mnou pojedeš někam pryč?"

"Rande se mnou jsou skvělý," neustále jsem odbíhala od tématu, protože jsem upřímně nevěděla, jestli s ním někam chci jet. Na jednu stranu mě to lákalo, protože věřím, že by to byla zábava... Rozhodně větší než tahle párty. Na tu druhou stranu jsem ale věděla, že to je blbost, protože kdyby se to dozvěděl kdokoliv, ne jenom Violet, lidi by mi to dali pěkně sežrat. Navíc to prostě nebylo správné.

"Bože můj, Kaylo, neřeším rande," zaúpěl Brent a stiskl si kořen nosu, "zajímá mě, jestli chceš jet někam pryč." Už jsem mu podle mě celkem lezla na nervy, ale tak což, já jsem se skvěle bavila.

"Stejně i když řeknu, že ne, tak to budeš zkoušet dál," mrkla jsem na něj. Měla jsem ho přečteného jako otevřenou knihu. Brent na to nic neřekl, jen na mě zíral prázdným pohledem, který jasně dával najevo, že chce odpověď.
"Fajn," povzdechla jsem si, "jedeme."

"Hurá," zajásal Brent a najednou z něj všechno negativního vyprchalo.

Procházeli jsme celým domem a přední zahradou a když jsem se držela těsně v Brentově závěsu, připadala jsem si hrozně divně. Obzvlášť, když ho na každým druhým kroku pozdravil, pro mě, úplně cizí člověk. Ti, co si všimli, že jdu s ním se většinou jen ušklíbli, nebo nám oběma věnovali významný pohled, popřípadě Brenta poplácali po rameni. Radši snad nechci vědět, co si museli myslet, že jdeme dělat...

"Parkuju tady ve vedlejší ulici, aby mi nějakej chytrák nezničil auto," vysvětlil mi Brent, když před domem odbočil doprava. Musela jsem uznat, že nebyl zas tak blbej, jak jsem si myslela. Po chvilce jsme skutečně došli k černému Mercedesu, který určitě stál víc, než čtvrtina našeho domu. Až když jsem uviděla to auto, došla mi dost podstatná věc.

"Moment," zastavila jsem se v chůzi a Brent se na mě otočil s otázkou v očích, "jak mám vědět, že mě nezabiješ?"

Brent se nad mým přemýšlením pousmál. "Neplánuju tě odvézt někam do lesa a tam tě zabít, neboj," řekl a já vykulila své oči, tahle možnost mě vůbec nenapadla.

"Myslela jsem to spíš tak, aby ses nevyboural kvůli alkoholu..." váhavě jsem si založila ruce na prsou.

"Jo takhle," zasmál se Brent, "nic jsem nepil." Zakroutil hlavou ze strany na stranu.

"A to ti mám věřit? Kdo nepije na párty?" Pochybovačně jsem nadzvedla obočí.

Brent udělal dva kroky ke mně, takže stál dost blízko na to, abych jasně mohla cítit jeho drahý parfém. Nevím, jestli byl drahý, to jenom odhaduji podle té zvláštní a výrazné vůně, ale pochybuju, že by Brent měl na sobě něco laciného.
"Kaylo, byl jsem u Lewise asi deset minut a celou tu dobu jsem hledal kluky, ani jsem se k alkoholu nedostal. Navíc jsem počítal s tím, že pojedu domů autem, takže jsem ho ani nehledal," udělal ještě jeden krok blíž, to už ode mě stál ani ne půl metru daleko. Nejspíš jsem se stále netvářila, že mu věřím, protože dodal: "Klidně na tebe dýchnu, jestli mi nevěříš."

"Tak do toho," koukla jsem mu přímo do obličeje. Brent přistoupil úplně ke mně a protože byl asi o hlavu vyšší, musel se ke mně sklonit. Natáhl svůj obličej k tomu mému a dýchl na mě. Žádnej alkohol jsem necítila, možná leda tak ten, co byl cítit ze mě. A to si nemyslete, mám na to čich.

"Fajn," zašeptala jsem, "vypadáš čistej." Ani nevím, proč jsem šeptala. Brent se místo odpovědi zasmál, ale neodtáhl se. Pořád jsme od sebe byli takový kousíček, že jsem cítila jeho dech na své kůži. Oba jsme stáli jako dva solné sloupy, protože jsme se báli udělat jakýkoliv pohyb. Až po chvilce se Brentova hlava posunula blíž k té mojí. Mám pocit, že moje srdce pomalu kolabovalo a můj mozek přestával pracovat, protože jsem moc dobře věděla, že jestli okamžitě nepřestaneme, zajde to přesně tam, kam nemá. Naštěstí řešení přišlo samo...

Zničehonic něco kolem nás zapískalo, a to dost nahlas. Leknutím jsem sebou trhla, čímž jsem se oddálila od Brentova obličeje, a začala jsem se rozhlížet všude kolem nás. "Co to bylo?" začínala jsem pomalu panikařit.

"Klid," zastavil mě Brent tím, že položil jeho ruce na moje ramena, "to bylo jen moje auto. Dává mi to upozornění, že je odemčený a nikdo stále neotevřel dveře."

"Aha," oddychla jsem si.

"Tak pojď," chytl mě za ruku, což bylo sakra divný, ale určitým způsobem se mi to líbilo, a vedl mě k autu, kde mi otevřel dveře u spolujezdce. Poté si sedl vedle a nastartoval. Právě jsem si málem dala pusu s Brentem Sandersem!