Poslední tóny

Kapitola 57.

Kayla

Tak strašně se mi ulevilo, že už to mám za sebou a že to všechno dobře dopadlo, až jsem si v šatně musela nahlas zakřičet, abych ze sebe nějak dostala ten adrenalin, co mi koloval v žilách. Naštěstí jsem měla šatnu pro sebe, takže jsem svým vylíváním si hormonů nikoho nerušila. Svezla jsem se po stěně a s obličejem v dlaních jsem chvilku zhluboka dýchala, abych uklidnila svůj zvýšený tep. Stěna za mnou příjemně chladila do zad, což se hodilo, protože jsem začínala cítit, jak se mi potí záda. To ta velká dávka nadšení...

V šatně byla i sprcha, ve které jsem se mohla v klidu umýt a trochu se osvěžit. Chtěla jsem si pustit nějaké písničky do pozadí, ale můj telefon byl zahlcený notifikacemi ze všech různých sociálních sítí, primárně z instagramu, kde mě lidé nejspíš označovali ve stories a příspěvcích. Taky jsem našla dvě zprávy, jedna od taťky a druhá od Jeremyho. Všichni by tu někde v hledišti měli být a zřejmě se chtěli domluvit, kde se potkáme, protože jsme chtěli jít s Jeremym na společný pozdní oběd a babi s dědou se se mnou nejspíš chtěli rozloučit, než pojedu domů. Táta s Tori vyrazí domů ještě dřív, protože Tori zítra čeká důležitá soutěž a ještě dnes večer má trénink, takže potřebuje být doma. Zprávy jsem nechala zprávami, však oni chvilku vydrží. Teď chci sprchu!

"Nazdar, hvězdooo," mával na mě Jeremy, když jsem mířila k místu, kde jsme měli mít sraz. Co mě ale překvapilo bylo, že tam nestál sám. Hnědovlasý kluk se šedýma očima po jeho boku mě pozorně sledoval a na tváři mu seděl spokojený úsměv.

"No ahoj." Rychle jsem objala svého nejlepšího kamaráda a pak jsem se otočila i na mého, řekněme dobrého, kamaráda.
"Co ty tady?"

"Říkal jsem si, že si přece nemůžu nechat ujít tvoji derniéru, tak jsem poprosil tady Jeremyho o pomoc." Při zmínění blonďákova jména na něj mrknul.

"Vy dva? Jste schopní si navzájem pomoct?" Udiveně jsem na ně zírala.

"Když on Sanders tak prosil, že tě hrozně chce jít podpořit a že tě musí vidět, až mě zlomil no," srandoval Jeremy.

"Takhle to úplně nebylo, ale chtěl jsem tě vidět, to je pravda. A Jeremy mě sem zavezl, čímž mi hodně usnadnil práci," uznal zase Brent. Proč mám pocit, že z těhlech dvou se pomalu stávají kamarádi?

"Tak v tom případě díky." Také jsem ho rychle objala, což nejspíš nečekal, protože než stihnul jakkoliv zareagovat, už jsem se od něj odtahovala.
"Jsem ráda, že jste tady oba. Připojíš se k nám na oběd? Jestli to teda Jeremy překousne?" Pobaveně jsem se zadívala na jmenovaného a i když mírně protočil očima, bylo vidět, že je mu to v zásadě jedno.
"Jak vlastně jedeš domů, když tady nemáš auto?" Nejspíš jsem se ptala na až moc otázek.

"O půl pátý mi jede vlak. A jestli vám to nebude vadit, tak se rád připojím."

"Nechali jste nás vyhrát, takže to nějak zvládnu, hádám," zamručel Jeremy, ale po chvilce  se usmál a vzal si ode mě kytici pudrově růžových růží propletenými nějakými drobnými bílými kvítky.
"Skoro jako k oltáři," poznamenal a pořádně se zadíval na puget v jeho dlaních.

"Nech si ty poznámky, mně se líbí," vzala jsem mu ji z dlaní, "musím ještě najít moji famílii a dát jim tašku. Jo a Brente klidně tě hodím autem, stejně jedu večer domů, tak nemusíš jet vlakem, jestli chceš. Nebo pokud bys chtěl jet teď, tak táta tě podle mě klidně hodí."

"To je v pohodě, klidně pojedu tím vlakem, už si snad ani nepamatuju, jaký to je," zdráhal se.

"Ty víš, že tě ráda hodím," ušklíbla jsem se na něj, "ale jak chceš, rozhodnutí je na tobě."