Poslední tóny

Kapitola 65.

Trevor

"To jsi tak mimo pořád kvůli Brentovi, nebo se děje ještě něco jiného?" zeptal jsem se potichu, abych nerušil výklad slečny Morenové.

Seděl jsem dnes na Ruštině s Kaylou, protože Brent se od středy, kdy se dozvěděl tu nešťastnou novinku, neukázal ve škole a já neměl s kým pracovat.

"Neodepsal mi," zamumlala jen, ale pořád se tupě dívala do svého sešitu, kam si malovala různé kytičky.

"Dej mu čas, potřebuje vychladnout. Pak za tebou přileze jako poslušný štěně, aby se ti omluvil." Znal jsem Brenta už několik let a moc dobře jsem věděl, že se nedokáže zlobit dlouho. Navíc bych řekl, že on se na Kaylu ani nezlobil, spíš byl zklamaný, že mu nic neřekla. 

"Já ale nepotřebuju omluvu, chápu, že jsem ho naštvala. Mě jen sere, že mi ani není schopnej odpovědět na otázku, jestli je v rámci možností v pořádku. I kdyby mě poslal do prdele, tak budu spokojená."

Je pravda, že se jí mohl ozvat. Vždyť neudělala zas tak nic hrozného a očividně jí na něm záleželo, Brent to nemusel tak dramatizovat. Kayla mi už včera vysvětlila, že mu to neřekla čistě proto, že měla pocit, že tohle není její věc, do který by měla strkat nos. A to je pravda, Violet se měla přiznat sama.

"Snad se nebojíš, že by si někde hodil lano?" zavtipkoval jsem, ale jí to očividně vtipné nepřišlo.
"Jestli se o něj tak bojíš, tak já se tam teď po škole stavím a zkontoluju ho. Můžeš jet se mnou, jestli chceš."

"Já nemůžu," pokroutila hlavou, "dneska přijel Jeremy a má mě po škole vyzvednout."

"Jo aha, tak já ti pak napíšu, když ho nenajdu jak leží v krvavý vodě ve vaně." Teď už se mému morbidnímu vtípku mírně zasmála.

Dodělali jsme naši práci ve dvojicích a jelikož se blížil konec hodiny, slečna Morenova nás pustila domů dřív. Konečně! Tohle vyučování skoro do čtyř mě vážně nebaví. Měl jsem skříňku poblíž Kayly, takže jsme šli pospolu. Už nebyla taková zaražená, smála se mým trapným vtípkům a musím říct, že chápu, co na jejím úsměvu Brent viděl. Zářila jako sluníčko.

Když venku zahlédla dvoumetrového blonďáka, rozzářila se ještě víc a během chvilky už zaplula do jeho náruče. Vypadala vedle něj jako trpaslík. Pomalu jsem došel až k nim, to už Kayla stála pevně na zemi. Jeremy na mě kývl na pozdrav a jelikož jsem si už tak nějak zvykl, že když se bavíte s Kaylou, musíte se bavit i s Jeremym, pozdrav jsem opětoval. Neprohlašoval bych nás za kamarády, ale dokážeme se respektovat.

"Máš hlad? Měla jsem v plánu, že bych napsala Jane s Owenem a Levimu, že bychom se mohli sejít v bistru," otočila se na svého kamaráda, což pro mě byl signál, že je čas jít za tou truchlící plačkou. Pak mě ale něco napadlo.

"Hele jen ještě, jestli s ním chceš mluvit, Kaylo..." přerušil jsem je, "teoreticky bych ho mohl vytáhnout do bistra, jakože aby měl nějakej kontakt s lidma a věřím, že když se tam jakože náhodou potkáte, tak si s tebou promluví a vyřídíte to."

"Jo," přikývla po chvilce uvažování, "to by asi šlo."

"Jako jestli si nechceš kazit odpoledne s přáteli, tak v poho, byl to jen takový nápad," dodal jsem, když se si všiml nejistoty, co se jí trochu zrcadlila ve tváři.

"Jde o Brenta?" zeptal se Jeremy. Vlastně mě ani nepřekvapuje, že ví, co se stalo.

"Jo," kývnul jsem.

"Klidně ho doveď. Mně to neva, jestli teda váháš kvůli mně, Kay."

"Jseš si jistej? Jako já jen, že nevím, jestli jsi nepočítal s poklidným odpolednem s tvou nejlepší kámoškou," ušklíbla se.