Poslední tóny

Kapitola 31.

Kayla

Zatímco většinu neděle jsem proseděla na tribuně na gymnastických závodech a fandila jsem Tori, která nakonec skončila druhá, za což jsem na ni byla neskutečně pyšná, večer jsem už zase stála u plotny. Lépe řečeno u trouby. Zítra totiž začínal turnaj a já se "mým hochům" - tím prosím vás myslím tým Ruska, protože nevím, jak jinak jim říkat, rozhodla upéct něco dobrého, abych je snad trošku namotivovala. Nejdřív jsem si říkala, že upeču klasickou bábovku, aby to bylo rychle hotové, nakonec jsem si ale usmyslela, že když máme ten podzim, který tedy spíš již připomínal zimu, udělám dýňový koláč, protože jsme doma měli pyré z hokaida.

Nejdříve jsem si z mouky, cukru a másla udělala drobenku, kterou jsem za pomocí vody proměnila v těsto, které jsem poté dala na hodinku do lednice. Při dělání náplně se naším domem rozvoněla skořice, hřebíček a mletý zázvor tak moc, až mi to skoro připomínalo vánoční pečení. Což mi připomíná, že bych měla začít nakupovat vánoční dárky. Ty minulé Vánoce byly kvůli mámině smrti dost smutné a bojím se, že to období už nikdy nebude bezbolestné, ale letos jsem si na tom chtěla dát záležet. Vyzdobit dům, nakoupit dárky a hezky je zabalit, napéct cukroví, koukat po večerech na filmy a u toho se s Tori a tátou choulit na gauči u zapáleného krbu. Zkrátka chci to smutné proměnit v sentimentální.

"Tady to voní," zamumlala Tori, když nakoukla do kuchyně. Měla na sobě svetr s ledním medvědem, pyžamové kalhoty a huňaté teplé ponožky. Koukám, že nejsem jediná, kdo už pociťuje zimu a Vánoce v okolí. "Jseš si jistá, že ten koláč musíš dělat pro někoho cizího?"

"Tori," zasmála jsem se, "však jsem včera pekla tu jablkovou buchtu."

"To jo, ale já mám teď chuť na koláč." S psíma očima smutně ohrnula spodní ret.

"Ani to nezkoušej," lehce jsem ji poplácala po tváři. "Radši mi řekni, jak se ti líbí tenhle trikot?" Ukázala jsem jí svůj mobil s návrhem trikotu, který jsem včera nakreslila. Vždy na jaře vydáváme novou kolekci našich trikotů a já mámě pomáhala dělat návrhy. Letos jsem chtěla tu kolekci udělat trochu zábavnější. Loni jsme totiž používaly zemité a neutrální barvy. Letos byl mým největším oblíbencem hořčicově žlutý trikot, který měl na zádech takový plamen, který měl být z černé síťoviny, takže vám byl vidět kus zad, což podle mě vypadalo docela sexy a vážně zajímavě. Výstřih, kde byl také kousek průhledný byl navíc dozdoben štrasovými kamínky, které se světle nádherně třpytily. Teď jsem Tori ukazovala zelený trikot bez rukávů, který zdobil takový květ, skoro jako leknín.

"Já myslím, že dobrý," usmála se a strčila prst do mísy s náplní do koláče.

"Hej, ty mrško," okřikla jsem ji, ale nechala jsem ji, ať si trochu sní. Měla jsem náplně přebytek. Tori se na mě sladce usmála, dolila si svůj hrnek čajem z konvičky, co stála na stole, a spokojeně odešla k televizi do obýváku. Já jsem tak v klidu mohla dodělat svůj koláč a šoupnout ho do trouby, aby byl na zítřek hotový. Měla jsem v plánu jim ho dát až v úterý před jejich prvním zápasem, ale tenhle koláč byl nejlepší, když se nechal jeden den uležet, to už mám ozkoušené.

V pondělí byly na programu hned tři utkání. V devět dopoledne začínala třetí skupina, což byl tým z Francie a Kanady. V jednu hodinu odpoledne pak přišel hlavní program dneška a to duel naší školy s Němci. Ředitel dal všem třídám dneska od dvanácti volno, aby mohli jít studenti fandit. No a od tří byla na programu Anglie versus Mexiko.

Chtěla jsem se podívat i na zápasy ostatních a protože já s ostatními, co provádí, jsem byla omluvená na celý tenhle týden, mohla jsem se vydat na devátou do školní tělocvičny. Protože jsem si ještě skočila do kavárny pro kávu s sebou, trochu jsem se opozdila a dorazila jsem o pár minut později. 

Docela mě překvapilo, kolik lidí zde bylo. Celý tým naší školy a roztleskávačky jsem předpokládala, ale všimla jsem si i několik studentů, kteří momentálně nejspíš měli volnou hodinu. Taky na tribuně seděli i kluci ze Švédska, které jsem poznala díky jejich žlutomodrým teplákovkám a také Astrid, která seděla vedle nich. I ona si mě všimla a pobídla mě rukou, abych si šla sednou za ní.

"Ahoj," usmála jsem se na ni a rozepnula jsem si svůj kabát. "Jak to zatím vypadá?"

"Ahoj, Kanada vede zatím na celé čáře. Francouzi nic moc."

"Tak ve Francii asi ten basket není zas tak populární, ne?" Abych se přiznala, vůbec nevím, jak to je. Astrid jen pokrčila rameny, protože nejspíš stejně jako já neměla tušení.

"Kde máš svůj tým?" zeptala se Astrid, když se rozhlédla kolem a nikde tu neviděla skupinku osmi Rusů.

"Říkali, že přijdou až na zápas našich kluků a Němců, když jsou v jejich skupině. Nejspíš ještě vyspávají," zasmála jsem se.

"Jo, taky bych si ještě zdřímla," přiznala Astrid a nahlas si zívla.

"Kafe?" Natáhnula jsem k ní ruku s papírovým kelímkem s velkým cappuccinem. Normálně piju flat white, ale dneska jsem se rozhodla to trochu okořenit.

"Díky," usmála se a usrkla si z mého ranního probuzení, "dobrej nápad si zajít pro kafe, tenhle týden bude náročnej."

"To určitě." Začala jsem se trochu soustředit na hru, ale moje oči pořád sklouzávaly k protější tribuně, kde seděl Brent s ostatními basketbalisty. Violet tu samozřejmě byla také, protože  roztleskávala. Spokojeně se opírala o svého přítele a koukala do mobilu. Několikrát jsem měla pocit, že mě Brent taky sleduje, ale to se takhle na dálku nedá říct jednoznačně. 

Zajímalo by mě, jestli přemýšlí o tom, co jsme mezi sebou řešili. Vezme si moji metaforu k srdci  a nebude unáhleně soudit ostatní? Těžko říct, nezbývá něž doufat.

To, že si ji skvěle pamatuje, se mi potvrdilo, když jsem před jejich utkáním vycházela ze záchodů a narazila na něj na chodbě. Kanada mimochodem vyhrála 75:53, takže Francie do turnaje nevstoupila moc šťastně.

"Máš pro mě ještě nějakou metaforu?" S pobaveným výrazem se zeptal po chvilce zírání.

"Pff, to nevím," zhluboka jsem si oddechla, "já o nich většinou musím dost přemýšlet."

"Já myslel, že s nimi většinou přicházíš na potkání." Založil si ruce na hrudi. Tak panáček si ze mě bude ještě utahovat?

"Není to sice metafora, ale trpělivost růže přináší..."

"A to si mám přebrat jak?" Nejistě se podrbal na zátylku. To už se za ním objevil Trevor, který mě okamžitě nadšeně zdravil.

"Přeber si to, jak potřebuješ," zasmála jsem se, "každopádně hodně štěstí, i když já vlastně teď zas stojím na straně někoho tak trochu jiného."

"To jakože fandíš víc těm Rusákům než nám, jo?" Trevor nevěřícně kroutil hlavou. "Budeš ty taky někdy fandit i nám?"

"Tak to víš, mám tam žhavého nápadníka." Se smíchem jsem zakroutila očima. Oleg mě sice otravoval, ale na poškádlení Trevora to bylo fajn. Obzvlášť, když se oběma na tváři objevil překvapený výraz, byla jsem ještě radši.

"Tak to máš i u nás," zamumlal zničehonic Brent. Teď jsem to byla já, kdo byl překvapený. Tohle jsem úplně nečekala.

"Já už to nejsem," Trevor zvedl obranně ruce, "koho myslíš, kámo?"

Brent mu ale neodpověděl hned. "To je jedno," odkašlal si po chvilce a zakroutil hlavou. Najednou se choval strašně divně.

"No, tak já asi radši půjdu," rozhodla jsem se po chvilce a vydala jsem se zpět na tribunu. "Tajemství úspěchu je dělat obvyklé věci neobvykle dobře," dodala jsem svůj oblíbený citát, když jsem se na ně otočila. Momentálně jsem nemohla přijít na nějakou dobrou metaforu.

Brent se zeširoka usmál, zřejmě ho moje moudra vážně bavila. Trevor zato byl úplně mimo a asi si myslel, že jsme naprostí blázni, protože se na mě zděšeně díval. Já se naposledy usmála a pak jsem skutečně zmizela za týmem Rusů, který už dorazil.