Poslední tóny

Kapitola 87.

Kayla

"Jsi dnes nějaká tichá," konstatoval Brent a zkoumavě si mě prohlédl. On měl skvělou náladu, protože před pár minutami vyhráli jejich basketbalový zápas, což znamenalo, že letos nejspíš budou druzí. Hned po St. Louisce, za což jsem vlastně asi ráda, protože ačkoliv jsem teď mojí současné škole fandila víc než na podzim, i tak jsem to Jeremymu a jeho týmu přála a myslím, že si to zaslouží.

Byla jsem ráda, že vyhráli, ale bohužel u mě spíš převládal jen pocit nervozity. Sandersovi mě dnes pozvali na oběd, protože jejich táta byl po dlouhé době doma a nebyl kvůli práci někde pryč, takže mě prý chce pozvat. A ačkoliv jejich mámu jsem už poznala a Brent tvrdil, že jeho táta je hroznej pohodář, i tak jsem se trochu bála. Co když mě nebudou mít rádi? Co když budu oproti Violet nezajímavá? 

"Jsem nervózní," přiznala jsem, protože nemělo cenu to skrývat.

"Z čeho prosím tě?" zeptal se pobaveně a během řízení stiskl moje stehno, aby mě uklidnil.

"Co když mě vaši nebudou mít rádi?" Zvedla jsem k němu nejistý pohled. To ho donutilo se usmát ještě víc.

"Kaylo, nemusíš se bát. Jsem si jistej, že tě rádi mít budou. Vem to tak, že já jsem prakticky tátova kopie, takže když tě mám rád já, tak i on. A máma má ráda každýho."

"Nejsem si jistá, že takhle to funguje," ušklíbla jsem se jeho teorii s kopií.
"Zastav mi tay prosím na chvilku," ukázala jsem na parkoviště na kraji silnice před  květinářstvím.

Brent očividně nechápal proč, ale i tak se neptal a zastavil.

"Jaký kytky má tvoje máma?" zeptala jsem se, když jsem si rozepla pás a pomalu jsem otevírala dveře. Brent se místo odpovědi rozesmál a pokroutil nade mnou hlavou.
"No přece nepřijdu na návštěvu s prázdnou, musím udělat dobrý dojem."

"Nebudeš tomu věřit, ale mám pocit, že vy dvě jste si s mojí mámou dost podobné... Má ráda pivoňky." Věnoval mi kulišácký úsměv, při kterém se mu ukázal ďolíček, zase ale jenom na levé straně tváře.

Kdo by neměl rád pivoňky? Já je zbožňovala, protože nebyly tak profláknuté jako růže a hlavně mi přišly takové víc přírodní. Nebo takhle... říct o kytce, že je málo přírodní, je blbost, ale pivoňky zkrátka podle mě byly takové nenucené a nestrojené, přesto krásné a elegantní. A navíc krásně voní!

"Jsme doma!" zavolal Brent do domu, když otevřel vchodové dveře. Domem se z kuchyně linula lahodná vůně. Nepoznala jsem z ní, co to je za jídlo, ale určitě to bude moc dobré. Zula jsem si boty a kabelku jsem si položila na botník. Viselo nad ním zrcadlo, takže jsem si ještě naposledy upravila mé neposedné kudrliny, abych se rodičům mého kluka poprvé nepředstavila zrovna ve chvíli, kdy vypadám naprosto příšerně.

Mého kluka. Pořád mi to přijde zvláštní a moc mi to nejde na jazyk, ale věřím, že to je jen otázka času. Jinak náš vztah totiž byl velmi reálný. Pokaždé, když se na mě Brent jen usmál, což on dělal často, vzal mě za ruku, dali jsme si pusu, nebo i když jsme ho jen přistihla, že mě v hodině místo učení pozoruje přes celou třídu, měla jsem pocit, že takhle to prostě má být, že tohle je to ono.

"Jídlo už je skoro hotové," ozvalo se zpět a pak už během chvilky stála Brentova máma Cindy u dveří, aby nás mohla přivítat. Brent jí dal lehkou pusu na tvář, což mi přišlo nesmírně roztomilé. Jakmile má kluk dobrý vztah se svou mámou, držte si ho zuby nehty, dámy, protože z něj vyroste muž, co bude respektovat ženy.

"Voní to skvěle," pochválil jí a pak se od ní odtáhl. To už se otočila na mě a věnovala mi široký úsměv. Takový ten upřímný, kdy se smějí i oči.