Poslední tóny

Kapitola 33.

Kayla

Hoši z Ruska měli tu smůlu, že o postup se přeli zrovna s týmem domácích. Tělocvična byla snad ještě plnější než v pondělí při zápase s Německem. Všichni naši studenti měli šedo-žlutá trička, dresy nebo mikiny. Zkrátka všichni chtěli dát jasně najevo, že kluky od nás ze školy hrdě podporují. Ačkoliv jsem byla i tak trochu na straně Ruska, vzala jsem si na sebe také šedé tričko. Fanklubové tričko jsem si totiž zatím nekoupila a hlavně teď by to vůči klukům z Ruska nebylo moc hezké.

Musím říct, že mě ale Rusáci překvapili. Říkala jsem si, že u nich basketbal není zas tak populární jako u nás, ale byli dobří. První dvě čtvrtiny dokonce vedli s poměrně velkým bodovým náskokem. Nadšení z amerických fanoušků značně opadlo. Roztleskávačky se svými pokřiky a tanečky snažily vyhecovat jak publikum, tak samotné hráče, ale moc se jim to nedařilo. Pan Claus na lavičce vypadal dost frustrovaně, skoro jako tenkrát na tom prohraném zápase se St. Luiskou. Klukům teď ale šlo o postup do boje o bednu. Potřebovali by vyhrát. Bohužel náš tým se viditelně trápil. Byli pomalí, dělali zbytečné chyby, hodně z nich faulovalo.

Claus vystřídal téměř celou sestavu. Do hry se dostal Timmy, se kterým jsem tenkrát hrála na tělocviku, když mi Brent málem zlomil nos. Taky jsem na hřišti zahlédla Lewise, který pořádal celou tu nudnou párty v září. Jacob jako kapitán zůstal. Byl dobrý, mně jako laikovi se dneska zdál nejlepší. Trevor na tom taky nebyl špatně. Bylo vidět, že na to, jak do normálního života je to spíš takové zbrklé nemehlo, při basketbalu se dokázal soustředit a vymýšlet záludné kombinace, které soupeři dokázaly pořádně zavařit. V životě bych to do toho věčně vysmátého blonďáka neřekla, ale bylo vidět, že když ho něco baví, přemýšlí o tom, jak být nejlepší.

Oproti tomu Brent byl dnes nějaký divný. Nedařilo se mu, byl pomalý na nohách a k tomu všemu se ještě pletl do zbytečných potyček s ruskými soupeři. Ve druhé třetině byl napomenut hned třikrát a navíc měl ještě potřebu se hádat s rozhodčím, což celý tým stálo 1 trestný hod. Claus na něj byl naštvaný, to bylo vidět a hlavně slyšet i takhle na dálku. Že by mu chyběla nějaká metafora?

Střídáním se Clausovi podařilo otočil nepříznivý výsledek. Na konci třetí čtvrtiny vedlo Rusko už jen 58:53. Nemohla jsem se rozhodnout, komu fandím víc. Na jednu stranu jsem byla na Brenta pořád dost naštvaná, takže to mě odrazovalo v tom, fandit jim, ale na druhou stranu, byla to moje škola. A můj národ. Ve výsledku jsem tedy byla ráda, když zápas skončil vítězstvím 77:68 pro USA. Na konci zkrátka měli více štěstí.

Celá tělocvična nadšeně jásala. Naši kluci se totiž díky této výhře umístí jistě na bedně. Kluků z Ruska mi bylo líto, protože to bylo vážně těsné. A za to, jak krásný basketbal předvedli, si určitě zaslouží pochvalu. Sice už jsem dneska neměla koláč, ale rozhodla jsem se, že bych je mohla vytáhnout někam do města na pizzu, jestli budou chtít.

Byli ale tak zklamaní, že se jim nikam nechtělo. Chápala jsem to, ale pizzu bych si i tak dala. Okamžitě jsem napsala Jane a Owenovi, jestli nezajdeme spolu. Už dlouho jsme spolu nikde nebyli, protože s tím, jak jsem se teď vrátila ke gymnastice, píšu knížku a zároveň se pořád řešil turnaj, neměla jsem na své kamarády tolik času, což mě mrzelo. Owen teď navíc  hodně času  trávil s Levim, protože byl zkrátka zamilovaný a navíc si Levi usmyslel, že  Owena naučí řídit.  Nebo ne naučí řídit, protože Owen měl řidičák a řídit uměl, jen ho to nebavilo a jeho přítel, jakožto naprostý nadšenec do aut, se v něm rozhodl najít tu jiskru k motorovým vozidlům.

Oba souhlasili, takže jsem na ně počkala před školou, než jim skončí poslední hodina, na kterou po zápase ještě museli jít. Zatím jsem tenhle týden ve škole naštěstí nepřišla o nic důležitého, jen zítra prý máme psát dva testy, ale zítra je čtvrtek, volný den v půlce turnaje, aby si hráči mohli odpočinout a připravit se na závěrečná utkání o konečné umístění, takže zítra můžu jít do školy. Nemusela bych, ale chci.

"No nazdárek," zakřenil se vesele Owen, když jsme se setkali pod schody do školy.

"Čau, kočko," zazubila se na mě Jane.

"Máte nějakou dobrou náladu na to, že jdete ze školy." Podezřívavě jsem si sjela své kamarády pohledem.

"My jsme jen rádi, že tě vidíme." Černovlásek mě vzal kolem ramen a všichni tři jsme se vydali směrem místní náměstí, protože tam byla skvělá pizzerie.

"Tak to já vás samozřejmě taky," usmála jsem se, "a omlouvám se, že jsem vás teď tak trochu zanedbávala."

"To spíš Jane se omluv, ta je teď nejvíc taková zapomínaná mi přijde,"  posmutněl Owen, "i ode  mě, protože jsem furt s Levim."

"Mě to nevadí," ujistila nás Jane. "Nepotřebuji s vámi furt tlachat nad kávičkou, měla jsem teď čas na sebe a bavilo mě to, fakt."

"Chceš tím říct, že tě máme nechat na pokoji a neotravovat?" Owen se dramaticky chytl za srdce. Byl strašná hérečka.

"To neříkám, jen chci říct, že se rozhodně necítím opomínána."

"Tak dobře, ale stejně tě budu podezřívat z toho, že jsme ti nechyběli." Owen přimhouřil své modré oči a zadíval se na svoji nejlepší kamarádku.

"No tyhle tvoje herecký výstupy mi chyběly určitě, to se neboj," zasmála se Jane a pocuchala mu jeho kudrliny. Owen na svoje vlasy nebyl háklivý jako spoustu jiných kluků. Klidně vás nechal, abyste se mu v nich neustále hrabali a ničili mu jeho účes. A musím říct, že v kudrnatých vlasech bych se mohla hrabat pořád. Mrzelo mě, že čím víc jsem starší, tím víc se moje pěkné hnědé lokny, co jsem měla jako malá, mění pouze ve vlnky. Ne, že bych byla se svými vlasy nespokojená, ale už jsem zkrátka neměla vlásky jako princezna z pohádek. I tak jsem ale byla neskutečně ráda, že mi táta předal zrovna tuhle část svých genů, sice ta práce s kudrnatými vlasy byla někdy fakt náročná, ale miluju to.

"Mně zaručeně chyběla pizza od Luigiho," zasněně řekl Owen a oblíznul si spodní ret.

"Joo," přikývla Jane, "už jsem tam ale dlouho nebyla, tak doufám, že je pořád tak dobrá."

"Vidíš to, já tam nebyla nikdy," zasmála jsem se a pokrčila rameny, "ale Tori s tátou tam prý byli a chutnalo jim."

"Jak se má Tori?" A jéje, Owen a děti, to už tu dlouho nebylo.

"Řekla bych, že dobře," zaraženě jsem se usmála, "teď o víkendu byla na soutěži druhá, takže to jsem byla zase pyšná ségra."

"Já ti tak závidím mladšího sourozence prostě."

"Já ti závidím, že máš jen jednoho sourozence," dodala s úsměvem Jane. Musela jsem se tomu  zasmát, protože Jane měla hned tři bráchy. Dva z nich tedy byli nevlastní, ale byli to dvojčata, bylo jim osm a prý to byli hrozní raubíři. Její starší brácha Lucas prý byl už naštěstí z domu a na vysoké. To naštěstí použila Jane sama.

"Já bych si adoptoval jednoho z tvých brášků," zacukroval Owen.

"Jeda ti klidně dám k Vánocům," zasmála se Jane hlasitě. Reálně si ji dovedu představit, jak  zabalí svého brášku do balicího papíru a postaví ho pod stromek u  Owena doma.

"Když já radši Jimmyho," zamumlal Owen a kopnul do kamínku, co mu stál v cestě.

"No to já taky, proto bych ti dala Jeda," zasmála se dívka po mé levici a já se nad nimi musela jen ušklíbnout. Dáváte svým kamarádům vaše sourozence k Vánocům? Já totiž ne, ale věřím, že oni dva by toho byli schopni.